POŠLAPANÉ RŮŽE.

Antonín Klášterský

POŠLAPANÉ RŮŽE.
Na podlahu zářící, vyleštěnou nad zrcadla, v plesu živé směsici bílá, velká růže padla. Páry kolem letěly v lehounkém a prudkém letu, kdo si v tance veselí na podlaze všiml květu? A ta růže zářivá, svěží ještě dneska z rána, nežli hudba doznívá, leží celá pošlapána... Já, jenž nikdy netančím, usedl jsem v úkryt stranou, 119 myslil, veden citem svým, na tu růži ušlapanou. Myslil jsem, co růží as padne za noc v světě celém, včera ještě plných krás, čistých, velkých, s zlatým pelem. Svět je strhne ve svůj kal, co je, že se každá chvěje? A pak přes ně lehce dál odkopne a ušlape je... Kolem šuměl dlouhý šat, co se záře sálem lilo! Světla, tanec, hudby chvat – jak se mi vše protivilo! 120