VEČER NA ŠUMAVĚ.

Antonín Klášterský

VEČER NA ŠUMAVĚ.
Stmívá se a stmívá, stále víc a více. Vrcholy hor modrých v mlžné dálce mizí. Na vysokém nebi tichá večernice jako muška zlatá třepotá se ryzí. Kolem v předu, vzadu lesy jen a lesy, odkud táhne vlhko, syté lesní travou, od větve se k větvi soumraku síť věsí, ve hlubinách noc již skládá peruť tmavou. A teď nade hvozdy měsíc vyšel bílý, zář jak když se práší nad zamlklou hluší. Někde cvrček počal. A jak kolem pílí, brouk, jenž z trávy vylet’, zabzučel mi v uši. 76 Cítím, zvolna, zvolna jak noc k zemi lehá, a jak země hlavu na její klín skládá. Klekání mi zvoní sterých zvonců něha, jak se domů z pastvy navracejí stáda. 77