PEKAŘOVA DCERA.

PEKAŘOVA DCERA.
Když kolem musím za svou prací spět, vždy ráno, denně stojí při svém krámě, my známe se již dlouho, řadu let, já smeknu, ona usměje se na mě. Je živá, svěží, líc má nach a sníh, vše veselým a jasným okem měří, když trilkující zazní její smích, jak zněl by zvonek krámu ode dveří. Ten nedá klidu, stále volá v krám, neb z celé čtvrti lidé jdou sem rádi, z té ručky líp to chutná, jak vím sám, a koupíš si i pohled na vděk mládí. Tak otci s dcerou malý obchod zkvet’. Však starý chudák také přijde časem 144 a sousto chleba, v tváři útrap sled, své za poslední žádá tichým hlasem. Když peníz dává, chvěje se mu dlaň a prosebně zří na to sličné dítě, jež se soucitným okem hledí naň a, nevidí-li otec, shlédne hbitě. A potom rychle, v jeden mih a mžik a ve svém štěstí jen se usmívajíc, jak vděčně na ni zírá prosebník, ukrájí jemu zdarma chleba krajíc. Pak v ulici se trochu zadívázadívá, a,a že má pokoj, sedne, ruce v klínu, ve vůni sladké svého pečiva, jak, Rafaeli, vídal’s Fornarinu. 145