JAKUBU ARBESOVI

JAKUBU ARBESOVI ke dni 12. června 1890.
Ne slavík, pták, jenž lká, kdy den mu zhas’, ne snílek mdlý, jenž ve snách zkouší let, byl’s dělník jen, ó, mistře, v každý čas a v práci vždy, jak duch to chtěl a svět. Své oko vrh’ jsi v duše lidské kout, do hloubky tmy a silných pudů skryt, až viděl’s tam, jak myšlének jde proud, jak vášeň hřmí, jak spí tam měkký cit. Jak pevný muž jsi pohléd’ klamu v líc, strh’ závoj s ní i masku, bázně prost, přes líčidlo – pod ním vždy vrásek víc – znáš koketu, jež sluje: společnost. 177 A pak jsi tkal a budoval a kul, nechť duší tvou táh’ jásot nebo stesk, dnes z úběle a zítra z tvrdých žul jsi tesal svět, skráň vlhkou, v oku bleskblesk. A práce rek, jsi soucitu nes’ zář do bídy zla a pracujícím tmám jak slunný den, ne jako noční žhář. Ty víš, co klid – a neměl jsi ho sám! Let padesát – a na skráni tvůj vlas jak zimy dech by první nad ním vál, co trpěl jsi, co nocí probděl as, co žil jsi muk – a pracoval jsi dál. Ach umění a život – věčný sporspor, a umění a život – věčný styk, kdo sílu máš a pohrdu a vzdor, zři v dáli cíl a budiž bojovník! Buď, mistře zdráv! Ne vavřín bych já vil kol hlavy tvé, ne řádů volal zisk, však dělníku, když dělníkem jsi byl, je nejvíc vděk a stačí – ruky stisk. Však vřelý stisk a celou lásku v něm a úcty sklon, jak v muže dlaň kdy zříš, 178 jež čistá je a mozolná jak zem od poctivé a velké práce již. Čas nesmete, co velké bylo v tom, nad tvými sny se jiný zadumá, v tmu příštích let, tu budeš stát jak strom, jenž kořen v zemi, u hvězd hlavu má! 179