VÁNOCE HŘBITOVA.

Antonín Klášterský

VÁNOCE HŘBITOVA.
Jde podzim přes hroby, a žloutne na nich tráva, svým listem, dukáty, je akat zasypává, a počne padat sníh. Jsou vánoce, ples dětí. Již záhy stmívá se a šeří, kolem pěti, kam hledíš, v oknech zář, jak smála by se s dětmi. Však hřbitov tichý je, ne prázdný. Na sta ze tmy, hle, kmitá světélek, to tam, kde děti dřímou, se strůmků vánočních. A schvívajíc se zimou, teď dáma ve smutku jde mladá. Klade plačky na nízký, malý rov drobnůstky steré, hračky a hrstku ovoce. A světla planou v mlze. Ó, je to bláhovébláhové, a přec to pohne k slze! 146