CESTOVNÍ PÍSEŇ.

Antonín Klášterský

CESTOVNÍ PÍSEŇ.
Jedeme, ne, letíme dusajícím vlakem, jedeme a nevíme, kam dřív se svým zrakem. V pravo, v levo obrázek s obrázkem se střídá, cesty, louky, lesů vděk, starý hrad v nich hlídá! Polí pruhy od lesů po celé jdou pláni jak na školském výkresu rovné čárkování. Města, vísky, kostely s červenavou vížkou, [45] a zas v luh jsme vyjeli zlatý pampeliškou. Zpátky letí topoly, vrána děsem jatá, podle mezí batolí housátka se zlatázlatá. Rybník v olší zablýská, dvorec zamihne se, minem’ mžikem skaliska a jsme v tichém lese. Co tu květů ve trávě najde oko tupé! Břízy, buky zvědavě hledí v naše kupé. Nad vším ticho líbezné, nad vším z růží stkáno ono velké, vítězné slavné jarní ráno... U cíle! Zvon zazvučel. Lehko vyjdu z vlaku. Snad jsem tam cos zapomněl... Mžiknu po svém vaku. 46 Ano, ano, už to tak, ale u všech všudy! dobře, že s tím odjel vlak, byl to spleen a trudy! 47