KLUK.

Antonín Klášterský

KLUK. Jos. Havlíkovi.
Kluk, malý lotr, jak by neměl cit, jak skála tvrdý, nedbá, když dá ránu, při dětských rvačkách sáhne po balvanu, jen zuby a pěsť zatne, když je bit. Tu malá Boža umře – shasl svit těch krásných oček! – v rakvi leží k ránu; jdou otec, matka, sousedé – kluk v lánu se toulá sám. Až když je sama, klid v svých líčkách, přijde, šeptá v tvář tu lednou: „Víš, Božo, jak jsem v zlosti kop’ tě jednou, to není z toho, viď?...“ A očka spáče se nezvednou... „Mně líto je to, věř...!“ Nic. Ticho. Slunce padá na kadeř. Jak tiše spí!... A hoch tak hořce pláče... 138