HOVOR S LAMPOU

HOVOR S LAMPOU
Věrná, milá lampo má, jak ta zář tvá jasně plá, kolik nocí plných touhy, kolik nocí, jež tak dlouhy, bděli jsme tu sami dva?! Však byl jednou také čas, že jsem hleděl ve hvězd jas, že mi ze své modré dáli jako cíl, jak oči plály, plny snů a dum a krás. Nehledím k nim více tmou, však i hvězdy oklamou, na jednu když vzpomenu si, srdce mně to svírá, dusí jako kámen na prsou. 15 Teď už jenom ty mi pláš a tak tiše povídáš: „Blázínku, proč chmuříš líce, plaň a sviť a nechtěj více, v tom je celý osud náš! Co nám malé mušky jsou se svým smíchem, se svou hrou? Nežli spojil’s dva jen rýmy, hleď, už s křídly spálenými leží tady pode mnou! A já planu dál a dál! Proč bys ty se zářit bál? Při tom snění, při té práci samo se tak zvolna ztrácí, co bys rád už s duše svál. A když není naděje, že k nám dech už zavěje, který shasne plamen vřelý, vyzařme ten život celý do poslední krůpěje!“ 16