LEV N. TOLSTOJ.

LEV N. TOLSTOJ.
Červánek večerní do mroucí líce září, do tváře století, kde jizva vedle vrásky, cos na ní rozžehá, co nepodlehá stáří, a kolem skrání mu tká aureolu lásky. Zem hrůzou třásla, když, dítě, zrodilo se, a kolébavky zpěv mu děla strašná pěla, sup táhl nad plání, jež ve krvavé rose se rděla, chladnoucí jen nesouc mrtvá těla. Však volný lidský duch tíž cárů vetchých střásalstřásal, a krví obrozen, se celým světem řítil, nad poutem zlomeným, nad padlou tvrzí jásal a křísil národy a myšlénkám v před svítil. A mladé století jak v mužné spělo síly, tu hloubal jeho duch a vnikal v světa taje, 164 on živly osedlal, blesk, vítr, který pílí, a na nich hloub se nes’ a ve hvězd stoupal kraje. Vše rázem osvítil, co halilo se v hrobě, a ve starých ran jed svým pitevním ťal nožem, a stavěl, bořil, tkal, až schýlilo se v mdlobě i velké století zas nad smrtelným ložem. Však v lidstvu bolestí dál křičelo to, vřelo, hlad, nemoc štvala je, byl nůž i kámen v pěsti; velkého století duch, ukláněje čelo, teď poznal, pravdu že dal lidstvu, ne však – štěstí. A tu jak červánek, v nějž slunce sobě lehá, se nesla z duše Tvé zář skvoucí v nové kráse, do tváře století, jež zmírá, padla něha, a mezi vráskami jak jitro rozlévá se. A je to lásky zář, jež z duše tvé se řine, jež nezná války skřek, ni popravišť, ni vraždy, jen srdce člověka, jenž k člověku se vine, a svět, kde lásky hod a obětí den každý. Zas dějí zázraky se jako za dob Krista, to silou lásky té, jež otře oko v pláči, zas v srdci člověka se radost chvěje čistá, a světem jako dřív zas jediný Bůh kráčí. 165 On žije v člověku a k člověku se sklání, to v každém polibku, jež bratrským dá retem, a plodné práce jen to tiché požehnání vše plní paprskem a úsměvem a květem. A mroucí století své líce zhřívá chladné v té záři červánků, jež z duše Tvé mu svítí, a čeká s úsměvem, kdy skráň mu k prsoum padne, by zvony hučely, že počne nové žití. Jak svěží vanutí když táhne v parno dusné, a jak když v starý svět se nová síla prýští! Ó, kéž v Tvých červáncích již století to usne, ó, kéž v Tvých červáncích se narodí věk příští! 166