TICHÁ LÁSKA.

Antonín Klášterský

TICHÁ LÁSKA.
Oba jsou mladí, dlouho se už znají, mají se rádi – nechtí si to říci; jen když jsou sami, za noci a v taji propuká láska, v prsou jejich spící. Každý tu spřádá rozmluvu si dlouhou, co řek’ by a jak vinul by se k boku, dlouhé ty noci s hořečnatou touhou, s šeptaným jménem, se slzami v oku! Ráno se spatří, potkají se kdesi. – Poklona, slečno. – Dobré jitro, pane. – – Den je dnes krásný, chtěl bych někam v lesy. – – Vskutku je krásně a jak slunce plane! – A jak jste spala? – Usnu dřív teď mnohem. – – A já spím též, jak lože tknu se hlavou. – 139 Cesty se dělí. – S Bohem tedy. – S Bohem! – Na levo on jde, ona cestou pravou. Několik kroků – oba hledí zpátky, zrak jich se potká s nevýslovnou touhou, je to jen pohled, okamžik jen krátký, však noc, ach, noc jim bude zas dnes dlouhou. 140