POLEDNE.

Antonín Klášterský

POLEDNE.
Své poledne má tvůrčí duch jak jitro a večer má. Stín, jenž s ním kráčí temně od rána k noci, na mžik mizí. Nitro tu leží tiché jako ve žních země. Nezpívá skřivan – kde jste, chvíle vzletu? – však také slavík v písni nekrvácí, jen cvrček zvoní v klasech, travin květu, jak člověk, když si bzučí při své práci. Na pohled mrtvo, spleen a apathie, však zrno v klasu nalívá se právě, a kořen sílí, hloub se v půdu ryje, z vajíčka pták se klove v husté trávě. 160 Nic nepohne se v poli ani v lese, vše jak když zrak má ve vlastním jen klínu. Nad vším to nebe vysoko tak pne se. Vše zraje, tvrdne, svítí. Nikde stínu. 161