HŮL.

Antonín Klášterský

HŮL.
Když řeky po břehu jsem ráno kráčel, v písku jsem třpytném našel hůl, a v dáli ani v blízku jsem nezřel člověka, ať kam jsem hleděl v pole. A mošna ležela žebrácká u té hole, a nic v ní nebylo. Ó, jistě hladem zmořen a větrem bičován a o vrb starých kořen tu klopýtaje, vlek’ se starý žebrák tudy a na dně řeky té své bolesti a trudy již pohřbil. Ale hůl tu nechal nocí temnou, jak řek’ by: Umírám, však bída nemře se mnou, je věčná, dědí se! Hle, odkazy ty bědné! Ó, kdo tu jeho hůl a kdo tu mošnu zvedne?! 100