A BYL TO PODZIM...

Antonín Klášterský

A BYL TO PODZIM...
Den zářný byl, však slunce bez žáru ve skvoucím lesku lehlo na zemi, to bylo jako lásky vzpomínky, ne láska sama s mládí vášněmi. A byl to podzim, podzim pozdních růží. Ten lesk byl úsměv, tichý, bolestný, jejž chorý zvábí svoje na líce, a někoho chce ještě oklamat a v úsměvu tom trpí nejvíce. A byl to podzim, podzim pozdních růží. Táh’ vítr chladný stromu korunou, a listím táhlo tiché šeptání, jak slabý povzdech, slova poslední, když ke rtům bledým se kdos uklání. A byl to podzim, podzim pozdních růží. 81 A pavučiny vzduchem letěly, jak čísi dlaň by v síť je křížila, a blýskala se v dáli okna dvě, jak v očích by to slza svítila. A byl to podzim, podzim pozdních růží. 82