DOMEK.

Antonín Klášterský

DOMEK.
Neveliký, čistý dům zahlédl jsem kdesi, kolem stály, plny dum, šíré modré lesy. Slunečnice, podnes vím, hleděly tam vzhůru, v modrých vlnkách kroužil dým z chaty do azuru. A ten domek, jako sen v samých lesů lůně, po druhé zřel, obrácen, ke mně z lesní tůně. Když jsem tehdy kolem jel, svět jsem viděl kvésti, 53 zdálo se mi, že bych měl dost ho k svému štěstí. A jak kol jsem vlakem lít, cítil jsem až na dno, štěstí mít že štěstí chtít, a to že tak snadno. Onen domek dlouho pak měl jsem na paměti, jak ta léta jako vlak bez přestání letí! Po letech, ach, po letech oč jsem k štěstí blíže? Snad si jedu pro úsměch oné čisté chýže. Už jsem blízko, už jsem tam, jen co vlak se stočí – a já marně zavírám před tím domkem oči... 54