SEDMÝ POKOJ.

SEDMÝ POKOJ.
Kdes v pohádkové době králů na skále trčel starý hrad, v něm sedm síní bylo, sálů, a šest z nich plných krás a vnad. Byl první pokoj celý zlatý, a druhý celý růžový, a třetí stříbrem přebohatý, a čtvrtý jako duhový. A pátý modrý jako nebe, když poházeno pískem hvězd, a šestý, sněžný, volal tebe, a musel’s k němu kroky nést. A sedmý? Princi, dost měj šesti, ten sedmý hrazen kameny, 101 tam nedívat se, tvé je štěstí, tam pohleďpohleď, a jsi ztracený. Byl šťasten princ. Však v palné touze, co v sedmém, snil – ó, bláhová to byla hrozba! – nahlíd’ pouze – v tom rána padla hromová. On prchal, prchal děsem zpátky, však kolem stal se hrůzný div, teď vše se stmělo za mžik krátký, co stříbrem, zlatem plálo dřív. Jen prázdné stěny kolem zely; kde květ plál, ptáci zpívali, již jenom zmije zasyčely, lezouce z děr a ze skály. Jak stěna princ tam bloudil bledý tak mnohou noc a mnohý den, a tajným hořem naposledy kles’ v zámku rumech otráven... Pohádka stará...! S dětmi v lednu snad vyslechne ji mnohý rád, kdo pohléd’ ale žití ke dnu, ten nemůže se při ní smát! 102