SLEPÁ.

Antonín Klášterský

SLEPÁ.
Kdy vstává den, ni večer v stín kdy hasne, ty nevíš, dívko! Jsi, ó, dítě, šťastné, když před domem, kam vyjdeš, záři cítí tvá bílá dlaň! Ty’s neviděla v žití ni hvězdhvězd, ni slunce, červánky ni duhuduhu, ni zeleň luhuluhu, ni modro, listí, léta sled když mizí: vše tobě cizí. Vším, co tu září, blýská, hraje v zlatu, v tisíci barev, spijem’ oko v chvatu, a hasne všecko. Po slunečním jase jen věčný stín se chvěje v naší řase, Mžik záře jen, a potom všichni v hrobě jsme rovni tobě. Ty budeš klidně, tiše umřít moci: v noc půjdeš z noci. 143