TŘI JIZBY.

Antonín Klášterský

TŘI JIZBY.
Jak často sníval jsem o kouzlu jizby prosté, jak má ji mnohá chýž, kde vonná květina na bílém okně roste a oknem v pole zříš. Jak vlídná byla by, jak útulně by hřála a jak bych žil tu tich’, prost slávy, v samotě, jež kolem kruh svůj spjala, jen ztracen do snů svých. Pak zase myslíval jsem na komnaty šeré, kam krajkou clony jen se zlatý paprsek na skříně, sochy dere a na čalouny stěn. Kde bývá pagoda a kde se vasy šeří, parfumů vzduch je syt, 13 kde v kleci papoušek si škube světlé peří, v němž hraje slunce kmit. Ach, sny! Nic víc. Je zpola život ze sna. Teď jizby jal mne zjev, jež nejvíc klidu dá, až úzká je a těsná a z několika dřev! 14