VAZAČKA KVĚTIN.

Antonín Klášterský

VAZAČKA KVĚTIN.
Za malým krámkem květináře ve kvítí plné světnici, tam váže věnce v potu tváře a mnohou krásnou kytici. Však v malé kytky vážíc kvítí, vždy při práci se usměje: Co, Bože, na tom květu chytí se lásky, touhy, naděje! Již ví: Pán mladý v krámek vstoupí a požádá květ v rozpacích, ach, jak je ve své lásce hloupý, on rdí se, jak by páchal hřích. A spěchá z krámu... V malé chvíli při schůzce podá dívce květ, 132 ach, Bože, jak se láskou šílí při kouzlu osmnácti let! Na ňadrech svadne květu vnada, pak rtík jej zlíbá vášnivý, a posléz – jak ta láska mladá – ve staré knize spráchniví. Ba myslím, někde v knize prosy neb v knize veršů – nevím sám – květ eriky a tuberosy též svadlý, žlutý ležet mám. 133