K JITRU.

Antonín Klášterský

K JITRU.
Jak po tichém a zdravém spánku se rumění tvář dítěti, ty, jitro, rudé od červánků, jdeš spícím krajem zachvěti. A Člověka zbuď! pravíš vánku a Rozkveť! poupěti. Tvůj zvoník, skřivan, letí vzhůru, zní tónů čistých výš i spád, ó, nech mi noc, ó, nech mi chmuru, ó, jitro, nech mne dále spát! Již prchá sen, kams do azuru, já letěl bych s ním rád. Co dáš mi za něj – jsem tak chudý? bylByl krásný a je nedosněn! Kus touhy marné a kus nudy 33 a k nepřečkání dlouhý den, v něm shon a vřavu, neklid všudy jak moře plné pěn. Problemů starých dlouhou šňůru, již navlékal jsem tisíckrát, zas novou trpkosť, rozmach vzhůru a nový klam a nový pád Ó nech mi noc, ó, nech mi chmuru, ó, jitro, nech mne spát! 34