DUŠE SNÍLKA.

Antonín Klášterský

DUŠE SNÍLKA.
Přes den dlouhý zavírá se v sebe v denním víru, který snů je vrah, jakoby se bála o dar nebe, že jí sněžný kalich střísní prach. Cítí se tak stísněna a cizí, na jiný si vzpomínajíc svět, odkud přišla na zem čistá, ryzí, neví jak, však ví, že šla by zpět. Ale večervečer, kdy se k zemi spouští, plaménky kdy hvězd se počnou chvít, jde jak srna, která spala v houští, k čistým vodám napnout šíj a pít. 148 Jako růže vodní při měsíci, zdraví hvězdy, sester svojich tlum, otvírá se jímavá a chvící, čistá, plachá posvěceným snům. 149