NAD HROBEM JANA NERUDY.

NAD HROBEM JANA NERUDY.
Jak obrovský by povalen byl strom, zem zachvěla se do hlubiny celá. Tys padl, Ty, jak když Tě srazí hrom! Plač, národe! Sem vavřín kolem čela, kde hvězda genia se stínem smrti stměla! Velkého srdce vroucný tlukot stich’. A srdce Tvé to znali v zemi celé, neb jejich bylo, bylo srdcem z nich, svou láskou, touhou i v té písni smělé a každou kapkou krve svojí vřelé. A umělo znít mocným úderem a ku pláči se zrovna jemně chvěti, hned jako zvon, jenž duní večerem, hned rolničky jak vesele když letí a rozmar s nimi, smích a jásot dětí. 169 A jestli bylo světla potřebí, a jestli bylo třeba smělých blesků, to srdce vzplálo jitrem na nebi i zahřmělo nám do hluchého stesku své lásky žárem, v myšlének svých lesku. Ba, Tys to srdce v davy hodit chtěl, by v zápas náš to sílu novou lilo, by lid Tvůj vítěz vyšel z mraků střel, Tys myslil: K čemu srdce by tu bylo, než aby pro lid trpělo a žilo?! Vždy celý muž, jenž ví, co stojí cíl, Tys pevně šel a hořkosti pil kalich, však na rtu úsměv do posledních chvil, jsa láskou lásce, strachem duší malých a nízkých, všedních, bídou vydoutnalých. Však jestli ranil kde Tvůj hořký smích, to byl jen blesk, jenž nese jasnou duhu, neb slzy hrály při tom v očích Tvých, a ostří Tvé, to bylo ostří pluhu, jenž raní, by to rostlo, kvetlo v luhu. Tys rád měl boj a svízel nových cest, rád práci, z které život nový dýše, a rost’ jsi, rost’, až dotkl jsi se hvězd. 170 Tu, jakby někdo lekl se Tvé výše, Tě srazil rázem... A Ty spíš tak tiše... Zhas’ úsměv, který tolikráte plál a sušil slzy v dobách těžkých stonů, schlad’ vroucí plamen, který šlehal v dál, a zmlkla píseň, ryzí jak hlas zvonu, dotlouklo srdce – srdce milionů. Nic nevzbudí je – vše je chladný led, a bílý popel zbude jenom příště. Spíš s proroky těch jarních našich let, kde svatý hrad náš strměl, v dál se blýště, kdys slávy chrám, teď slávy pohřebiště. Však v popelu Tvém, který tady zbyl, hle, tisíc jisker roste jako kvítí, nechť vítr duje, stále z nových sil se zažíhá to, doutná, kmitá, svítí, a v každé jiskře nový svět a žití. A již to hoří, šlehá výš a výš, sta tisíc srdcí chytá v jedné změti – to plamen Tvůj, Ty velký, který spíš, to požár ducha, který křtí a světí, v něm národ Tvůj jak fénix k hvězdám vzletí! 171