JAKUBU ARBESOVI
ke dni 12. června 1890.
Ne slavík, pták, jenž lká, kdy den mu zhas’,
ne snílek mdlý, jenž ve snách zkouší let,
byl’s dělník jen, ó, mistře, v každý čas
a v práci vždy, jak duch to chtěl a svět.
Své oko vrh’ jsi v duše lidské kout,
do hloubky tmy a silných pudů skryt,
až viděl’s tam, jak myšlének jde proud,
jak vášeň hřmí, jak spí tam měkký cit.
Jak pevný muž jsi pohléd’ klamu v líc,
strh’ závoj s ní i masku, bázně prost,
přes líčidlo – pod ním vždy vrásek víc –
znáš koketu, jež sluje: společnost.
177
A pak jsi tkal a budoval a kul,
nechť duší tvou táh’ jásot nebo stesk,
dnes z úběle a zítra z tvrdých žul
jsi tesal svět, skráň vlhkou, v oku bleskblesk.
A práce rek, jsi soucitu nes’ zář
do bídy zla a pracujícím tmám
jak slunný den, ne jako noční žhář.
Ty víš, co klid – a neměl jsi ho sám!
Let padesát – a na skráni tvůj vlas
jak zimy dech by první nad ním vál,
co trpěl jsi, co nocí probděl as,
co žil jsi muk – a pracoval jsi dál.
Ach umění a život – věčný sporspor,
a umění a život – věčný styk,
kdo sílu máš a pohrdu a vzdor,
zři v dáli cíl a budiž bojovník!
Buď, mistře zdráv! Ne vavřín bych já vil
kol hlavy tvé, ne řádů volal zisk,
však dělníku, když dělníkem jsi byl,
je nejvíc vděk a stačí – ruky stisk.
Však vřelý stisk a celou lásku v něm
a úcty sklon, jak v muže dlaň kdy zříš,
178
jež čistá je a mozolná jak zem
od poctivé a velké práce již.
Čas nesmete, co velké bylo v tom,
nad tvými sny se jiný zadumá,
v tmu příštích let, tu budeš stát jak strom,
jenž kořen v zemi, u hvězd hlavu má!
179