PÍSEŇ O ZVONECH.
Mezi nebem, mezi zemí
upevněny zvony jsou;
zvuk jich duní ulicemi
jitřní září, noční tmou.
A kdy všecky v mocném vzruchu
zavzní hlasy velkými,
je to jako píseň duchů
nad hlavami našimi.
Ve vysoku zvony hučí,
dole velké město hřmí,
v plesu, víru, bolu, žluči
lidstva dav se potácí.
Kdo jen sepne ruce z davu,
kdo jen slyší zvony z nich
97
a kdo, slyše, skloní hlavu
v zadumání zbožném, tich?
Ve vysoku zvony pějí,
dole velké město hřmí,
v jednom shonu, v jednom reji
lidstva dav se potácí.
A přec jsou to jen ty davy,
pro něž zvon se budí z dum,
kterým hřímá, které zdraví,
za něž volá k nebesům.
A přec jsou to jen ti dole,
za něž zvon se dává v let,
za něž bdí a za něž v bole
lká a puká naposled.
98