SONET.

Antonín Klášterský

SONET.
Již stokrát jsem se zaříkal vždy znova, že myšlénce ni citu, jenž se řítí, ni tichým snům, té vlahé rose žití, má ruka pouto znělky neuková. Ach, předsevzetí! Slova, slova, slova! Jsou myšlénky, jsou nálady jak kvítí: to volně rostouc, září do růžova, a druhé pne se po sloupu a niti. Jsou myšlénky, jsou nálady jak ptáci: ten v kleci hlas i pestré peří ztrácí, ven v pole chce a do lesa a k řece. A druhý – a tak často s písní mojí – chce pouto sám, on svobody se bojí a zahyne – když pustíte ho z klece. 180

Kniha Srdce i duše (1894)
Autor Antonín Klášterský