RODNÉMU MĚSTU.
Tak tiše a klidně tak dřímeš tu,
jak sníh si kol do kola leh’,
a k tobě jak umrzlou cestou jdu,
jen chumáč zřím bělavých střech.
Ó, to jsme se dávno již nezřeli,
už nevím sám, kolik to let!
Tys tenkráte mělo vzhled veselý,
však já jsem měl v srdci svém led.
A dneska? Kol do kola bílá zem,
kol do kola studený sníh,
však já jdu dnes s radostným úsměvem
a padám už do loktů tvých.
Ach, vzpomínám... před lety... tenkráte
mně něčeho bylo tak žel!
Však nechápu v duši dnes dojaté,
co jsem to jen, Bože můj, chtěl!
13
Snad tenkráte těžký byl – divná věc –
mi ten tvůj tak lahodný klid.
Ó, směj se mi, směj se mi, vidíš přec,
jak znaven jsem, mdlý jdu a syt.
Či nad tvým jsem měšťákem skřivil ret
a chtěl tu mít společnost svou?
Tu pohleď, ty jizvy mé, ran mých sled,
jež její jsem utržil hrou!
Jak ticho tu, ticho! Ne sluchem jen,
svou bytostí do všech svých žil
jak nemocný, prvně když vyjde ven,
to ticho bych vdýchal a vpil.
Kol domků jdu s úsměvem na tváři,
z všech veselý vlní se dým,
a závidím zdravému kováři,
jejž s dětmi u kovárny zřím!
14