Tmavé růže (1898)

Básně, Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. KLÁŠTERSKÝ TMAVÉ RŮŽE BÁSNĚ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ 1898
[III] I.
[1]
SÁM SOBĚ.
Od dětství už biju se s osudem, jenž v cestu se staví mi kletě, a zdá se mi, že mi dva nebudem’ už přáteli na tomto světě. Dřív o chléb šlo, potom kázal mi: Služ! Však při sám Bůh, nemůže říci, že bych mu byl nestál čelem jak muž, jenž v zápasu nepohne lící. A jestli mi kmen mých illusí srub’ svým toporem z tvrdého kovu, já rašil a zved’ se jak podťatý dub od samého kořene znovu. A jestli mě spoutal a sevřel v svou klec a na peruť připjal mi tíži, má křídla dál rostla a rozbila přec i železnou rezavou mříži. [3] Dnes neprosím o mír, jenž dobrý je mdlým, a zbaběle neprchám z boje, dnes hrdě zřím, všecko, co zvát mohu svým, že potem, že krví je moje. A všecko, co skropil ten bolestný křest, a všecko, co v boji, jenž straší, jsem uchránil, dobyl při svízeli cest, mně drahé tak, nad jiné dražší. Nuž k předu! Nač bázeň, nač vzdechy a kvil? Však padnu-li v divokém davu, i osud, můj soupeř-li poctivý byl, svou musí pak skloniti hlavu! Tak píšu. A zdá se mi, do žuly že celá má bytost se skrývá, a se stěny otec můj zesnulý se na mne tu s obrazu dívá. Ta tvář je tak přísná posavad, však teď, jakby usmál se trochu, jak řek’ by: Tak vidím, tak slyším tě rád, jsi z našeho rodu, můj hochu! 4
MALÁ HVĚZDA.
Ty hvězdičko modrá nad zemí, tak modrá, tak malá, tak skrovná, že moh’ bych tě sevřít, zdá se mi, i do malé pěsti své zrovna. Když hvězdami vzplane temná výš, a celé se zajiskří nebe, já hledám tě vždycky a – odpustíš? – tak trochu mám na mysli sebe. Ty záříš s tak vlídným úsměvem, jenž za noci činí tě kráskou, ó, jistě ty také stejným k všem tu soucitem planeš i láskou. A co ty dbáš, cestou ujetou nad spoustami domův a věží že za velkou zářící kometou sta jiných hvězd překotem běží?! 5 A co ty dbáš, tichá ve snách svých, že před tebou, za tebou skvěje se řada hvězd větších, krásnějších a pouští se v závod a reje?! Já chápu tě, věř mi, a mám tě rád na nebeském pásu tom zkvetlém, že třeba jen malá, chceš sama stát a zářiti vlastním svým světlem! Snad učený někde profesor, jenž na zemi žije jak v hrobě, teď nasadil skla si na svůj zor a upřeně dívá se k tobě. Však čím se víc dívá, žasne tich a učenou hlavou svou vrtí: Že půjde ta hvězda tak, nebyl bych řek’ ani do nejdelší smrti! Dle výpočtů přesných, autorit, jež sotva kdo v budoucnu zvrátí, ta hvězda přec měla v pravo jít a ne se tak na levo dáti! 6 Však ty se jen smíchem otřeseš v tom zářícím oblohy sále. Co hloupých ti rozum? coCo učených lež? Svou cestou jdeš s úsměvem dále. 7
ŠLO TŘICET MOJICH ROKŮ...
Před mýma očima šlo třicet mojich roků, jak na stěně když za stínem jde stín, šly nocí v tajemném a přitlumeném kroku, a já jsem cítil růží dech i blín. Šla leta dětství, na rtech usmívání, a s klidem nebes v očích věřících, šel rok, jenž sbořil dětinných snů báni a zburcoval mě v život, na rtu smích. Šla leta práce, nevlídná a šedá, a roky bojů, těžký v rukou kyj, jen jeden, hle, číš zlatou vzhůru zvedá, a slyším ještě, jak dí: Hochu, pij! Pij, nadšením ať oči tvoje planou! A roky práce, touhy, lásky jdou, a s krvavou jde jeden v srdci ranou a slzou v oku mrazem ustydlou. 8 Pak hořkých let a smutných táhne řada, těch nedůvěrou otrávených dob, ó, cítím, jak má touha žíti zvadá, jak syt a znaven klesám v náruč mdlob. Leč vstal jsem zas. Řad roků dále kráčí. Kdos polibkem mi dlouhým tlumí vzdech a vlhké čelo otírá mi v pláči a láskou křísí v prsou nový žeh. Však s novým žitím muka, která pálí, zas vstala nová s trýzní trnů zlou. Hle, poslední z mých let už mizí v dáli a ohlíží se plaše za sebou. . . 9
PÍSEŇ.
Květ ušlápnutý zřel jsem, jak někdo loukou šel, však druhý den pak ráno jsem již ho nenašel. Já vím, jak se to stalo: ten ušlápnutý květ za mživé hvězdné noci se zase tiše zved’. Květ ušlápnutý zřel jsem, to byly písně mé, ó, duše moje, klidně už proto usněme! Až noc kol půjde tichá, až v náruč padnem’ tmám, ten ušlápnutý květ náš se také zvedne – sám! 10
OBRAZ.
Už nedočkala do jara a v kořist padla toporu ta krásná alej prastará, jež od vsi spěla ke dvoru. A jen ten starý buk tu zbyl přes příkazy a zákony, to že naň někdo pověsil obrázek bledé Madonny. Tu lásky hvězdu, lásky vzor, jak ze vděčnosti, v ples a žal a v lásky sen a hru a spor že strom ten často šepotal A já, když sny se zachvěji, že záhy padnu v náruč tmám, na starý strom ten v aleji, na starý strom ten vzpomínám. 11 To že jak jemu na kmeni,kmeni mně v duši svítí bledá líc, své oči v lásky zachvění tak věrně ke mně vzpírajíc. Snad SmrtSmrt, až ke mně přijde sem, se zahledí v ně kolikrátkolikrát, a dál jdouc, řekne s úsměvem: Ten strom necháme ještě stát! 12
RODNÉMU MĚSTU.
Tak tiše a klidně tak dřímeš tu, jak sníh si kol do kola leh’, a k tobě jak umrzlou cestou jdu, jen chumáč zřím bělavých střech. Ó, to jsme se dávno již nezřeli, už nevím sám, kolik to let! Tys tenkráte mělo vzhled veselý, však já jsem měl v srdci svém led. A dneska? Kol do kola bílá zem, kol do kola studený sníh, však já jdu dnes s radostným úsměvem a padám už do loktů tvých. Ach, vzpomínám... před lety... tenkráte mně něčeho bylo tak žel! Však nechápu v duši dnes dojaté, co jsem to jen, Bože můj, chtěl! 13 Snad tenkráte těžký byl – divná věc – mi ten tvůj tak lahodný klid. Ó, směj se mi, směj se mi, vidíš přec, jak znaven jsem, mdlý jdu a syt. Či nad tvým jsem měšťákem skřivil ret a chtěl tu mít společnost svou? Tu pohleď, ty jizvy mé, ran mých sled, jež její jsem utržil hrou! Jak ticho tu, ticho! Ne sluchem jen, svou bytostí do všech svých žil jak nemocný, prvně když vyjde ven, to ticho bych vdýchal a vpil. Kol domků jdu s úsměvem na tváři, z všech veselý vlní se dým, a závidím zdravému kováři, jejž s dětmi u kovárny zřím! 14
PÍSEŇ.
Nech mě sníti, dlouho sníti, na svých prsou sníti, ať vím, jak je krásný večer, a jak sladké žití! Nechť se zdá mi, ve snách zdá mi, ve snách mlžných zdá mi, zem že v hloubi, a jen hvězdy a jen Bůh že s námi. A s té země, dálné země, dálné, bolné země že mě zvedl anděl bílý tiše tak a jemně. 15 A že slyším, hudbu slyším, tichou hudbu slyším, jak těm hvězdám mihotavým bližším jsem a bližším. A že bolů, starých bolů, starých věčných bolů necítím a netoužím už nikdy zpátky dolů! 16
EPISODA.
Tu ondy vstoup’ jsem v malý čistý krám, až na předměstí, koupit jakés trety. Od dveří zvonek zazněl. Kupec sám – byl ještě mlád – mi přišel ve ústrety. Chci jít – v tom vzhlédnu na kupce, on na mě. Ach, on to! V jedné sedali jsme škamně! „Což nepoznal’s mě?“ – Hned jak jsem tě viděl! – „A slova neřek’s!“ – Víš – já jsem se styděl a netroufal si – jsou to leta, leta! Tvé jméno roste, sláva tvoje zkvétá, a já... „Nu což?“ – Já neměl žádné štěstí, chtěl výš jsem také – kramář na předměstí, viď, smutný konec! – Ohlédl se hbitě. Do krámku vběhlo roztomilé dítě, že jaro bylo, kytku fial v ruce. On zved’ je v náruč, zulíbal je prudce. 17 „To tvé je?“ – Moje – kdes nechala mámu? – Já stisk’ mu ruku, kvapně vyšel z krámu a ještě dvakrát otočil se v kruhu. Ó, kéž bys prohléd’, starý slepý druhu! 18
STARÝ SPINET. Paní Josefě T.
Na ten starý spinet černý vzpomínám si někdy rád, ještě jej tam vidím v duchu v salonku tom malém stát, kde jsem jako hoch jej vídal, ještě jako ozvěnou slyším tóny laškující, hudbu jeho stlumenou. Ještě,Ještě když se v místa vrátím, tam kde stával řadu let, očima jej plaše hledám – po spinetu nezbyl sled; ale reflex jeho temný ulehá mi na čelo, jakoby s ním moje mládí bylo v dálku zmizelo. Moje mládí, moje mládí! Nesmí klamat zrak ni líc, vlastní srdce pravdu mluví, a to dí, že není víc; prchlo, jak když raněný pták smutně křídlem šelestí, vyznělo mi ve sklamání, v nedůvěře, bolesti. Častěji teď hlava v dlaně padá v chvíli zoufalé, myšlénky se skrání plíží jak noc v pustém úvale, resignace ovazuje rány, kde ťal bolů spár, divný pocit srdcem věje: nejsi mlád a nejsi stár! 19 Ale někdy upomínce tužby hlas jde v zápětí: Tak ten starý spinet černý ještě jednou slyšeti, slyšeti jej z nenadáni, než se vrásky nakladou, jak ty tóny jeho tančí salonem a zahradou. Kus těch dávných melodií slyšet ještě na chvíli, vím, že oči slzami by celé se mi zalily, že by ještě jedenkráte kovových strun starých hrou mládí mé se rozesmálo čistým smíchem přede mnou! 20
MELODIE ZIMNÍ NOCI.
Nad chrámy, domy stojí měsíc bílý a v jizbě mojí kreslí oken rám, a vítr venku bolestněj’ vždy kvílí, já v loži svém jej tiše poslouchám. A zdá se mně vždy bližším být a bližším, a zdá se mně, že znám ten pláče hlas, že rozumím těm zvukům, které slyším, že pláče plamen, který sám by zhas’. Že pro haluze kvílí, které zlomil, že líto mu teď mrtvých květů všech, že kolem je tak pusto sto a sto mil, a vše že strávil mrazný jeho dech. Má hlava horká v podušky se ryje, by ukryla se hluše do němé, a nevím již, co větrů melodie a co je píseň vlastní duše mé... 21
ČÍM VÍCE TRPÍM...
Čím více trpím, tím se více směji, a Bůh mi odpusť, je-li to snad hříchem, když v bolesti a muce, beznaději své duše pláč tím přehlušuji smíchem. A duše pláče často dětským stonem pro touhy marné, nedostižnou metu, ó, jen se smát, vše grimasou skrýt honem, co po tom všem, co trpíš, celkem světu! A duše pláče, jako vítr kvílí po letech zniklých, po snech, které přešly, ó, jen se smát, co stačí tobě síly, a nežebrat jen o soucitu grešli! Tam doma – ano. Na klín staré matky neb na hruď teplou milované ženy lze dáti hlavu přes vše světa zmatky a drahou rukou tlumit vzlyk a steny. 22 Tam nechť se taví láskou ocel tvrdý a slza v oku neskrytě se blýští, však úsměv na rtech, veselý a hrdý jde gladiator pevně k zápasišti. 23
STESK VEČERA.
Červánky bledly mrouce, i zvonek zamk’ už hled, a na nebeské louce se rozvil první květ. Z trav motýl vzlétl šedý, brouk bzuče zapad’ v nich, kos hvízdnul naposledy a v houští šerém ztich’. Tu z korun stromů, polí, jež oddýchala v snech, se větrem po údolí nes’ náhlý, bolný vzdech. A tichým pod nebeskem vždy dále letěl tmou a otřás’ divným steskem i celou duší mou. 24 Té záře, co se lilo jí přes zem celou dnes! aA málo jenom bylo, co jsem z ní v duši nes’. Těch květůkvětů, co jen plálo dnes jaru na zázrak, a na kolika málo jen padl mdlý můj zrak! Těch písnípísní, co jen znělo dnes z polí, lesa, luk, a zdali jeden v čelo a v duši vryl jsem zvuk? Ó, líto tak až v nitro mi bylo náhle dne, a přál jsem si mít jitro a slunné poledne, bych zachyt’ všecko světlo, bych vypil všechen dech, bych květů, co jich zkvetlo, i tónů užil všech. 25 Jak teď bych chápal taje, jež květ má, píseň, jas! – a vím, že umíraje,umíraje ten stesk pocítím zas! 26
ČERVENCOVÁ NOC.
Noc tíhy plná, těžké vůně dusné, jež k horké hlavě jako víno stoupá. Pták v hnízdě mlčí, třeba sotva usne, jak stínů hra se kolem něho houpá A všecko v tmách, i pole, les i víska, a všecko v mdlobách – nezavzdychá listí, jen chvílemi se v dálných mracích blýská, a hvězda kmitne, jak se pádem čistí. Jak hodinek mých píseň jednotvárná zní nekonečná cvrčka melodie, a srdce svírá divá touha parná, a cítíš, krev jak do žil stěny bije. Po bílých ňadrech žízeň srdce chvátí a po polibcích úst, jež láskou třeští, jež na čele bys, očích cítil pláti, jež pršely by jako kapky v dešti. 27 A po objetí měkkých plných ramen, jež obemkly by šíji jako vlny, a po dechu, v němž chví se lásky plamen, po vůni vlasu, který květu plný. Jak srdce bije! Sluch již ticha sytý mní bláhový, že slyší krůčky zblízka, co flétnista kýs v sousedství mém skrytý dál:dál „Odpustiž vám samo nebe...“ píská... 28
ODLÉTNI KLIDNĚ...
Odlétni klidně, holubice bílá, a nechtěj složit hlavu do mých ramen, svá křídla bys jen ohněm popálila, v mých prsou hoří sžírající plamen; mě v dál a zápas láká vzdor a síla, tvůj cíl je krb a vlídné teplo kamen, kde láska mír jen, pokoj rozestýlá. Tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká, květ bílý Osud v cestu tvoji hází, mě kamenem jen stihá jako ptáka, jenž, hledě k slunci, zpívá v lesa mlází; vždy v nový rej a ples to tebe láká, mě do samoty smutek doprovází, tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká. 29 Vše, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy, a ženu-li kdy připnu k svému boku, jí bude ta, jež bouří kráčet umí, jíž vyčtu stejné utrpení v oku; ty, dítě, nevíš, co jsou hořké dumy, v svém modrém snění sedmnácti roků, jájá, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy! A příboj zlý do mého pere díla a radost žití rve mi vlnou dravou, jsem drsný dub, v něm nebytuje víla, spíš v buku hladkém s lásky písní hravou; ó, díky, díky, že jsi zakroužila mně jedenkráte nad schýlenou hlavou, však odleť klidně, holubice bílá! 30
PÍSEŇ.
Cos musí z duše kvést, cos musí z duše růst, ať světlo tam či stín, a růží není-li a duše kout je pust, ký div, že roste blín! Cos musí v srdci růst, cos musí v srdci kvést, a v srdci silných zvlášť, a lásky není-li a smírných není hvězd, ký div, že roste zášť! A proto lamte jen mé písni štíhlý stvol a posměch mějte z ní: já vaším pošklebkem váš velký měřím bol – a jak jste nešťastní! 31
BEZ.
Nech vát jej sem, ó, nech, mně dražší květů všech, ó, jarní vlahá světlá noci, to tvůj, to tvůj je dech! Tvůj dech, jenž věje chlad až od hvězd, odevšad, když dýchám jej, jak kol by vlnil se řasnatý tvůj šat. Jak tichý sen bych pil, jak pokoj by se lil mi na víčka, a jak bych cítil zas tolik nových sil. Ó, květe plný hvězd, zda tajíš symbol, zvěst, že jenom tam u hvězd těch modrých a bílých pokoj jest? 32 Či vzpomínáš mi jen na onen lásky den, kdy její ruka mého čela se dotkla jako sen? Kdy řekla, zvednouc páž: „Tak horké čelo máš!“ a mně bylo, jak ke mně spěla by světlých duchů stráž? Ó, cítím jako dnes, jak chlad se vlahý snes’ mi na čelo a v srdci kvetl mi bílý, modrý bez. Nech vát jej sem, ó, nech, mně dražší květů všech, ó, hojivá a tichá lásko, to tvůj, to tvůj je dech! 33
IMPROMPTU. Na stěnách našich pokojů jest plno stop našich skutků... J. W. Draper.
Ó, hrůza! dítě, slyš, vše stopu nechá v světě, i stín, jenž mihne se a mizí – trvá každý, stín hříchu, ruky vzmach, jež touží po odvetě, a na zdech míhají se podnes dávné vraždy! Však ty jen k úsměvu jsi stáhla vlídné rysy, jak na zdi pokoje náš stín jsi zřela tmavý, ty jistě myslila’s, jak samotáře kdysi tu budou děsit snad dvě přitulené hlavy... 34
ROKY JDOU...
Roky jdou a dni se ženou, marně jaké změny hledám, a já tu číš otrávenou apathicky k ústům zvedám. Jenom že tak musí býti, že tak zvyk a osud káže, že to moje choré žití přimklo jedno bílé paže. Řek’ bych: „Pane, možno je-li, vezmi tu číš utrpení!“ – ale mlčím ve své celi, vím, to ještě možno není. Ti, kdož mi ji otrávili, ať jen sladké víno pijí, bolelo to ovšem chvíli, ale teď už bolest mijí. 35 Jenom neklid bez úkoje, tíha, strach a smutek zbývá, jako když se oko moje v noc a tmu a propast dívá. Nelkám pro trn ve své skráni, hněv můj odvál vítr k mořím, k prosbám pak o slitování sama sebe nepokořím. Kdybych však měl ku posledu prosit přec v den, jenž tak mučí, bude to jen: Více jedu a jed, je-li možno, prudčí! 36
DUŠE MÁ...
Duše má jak seděla by jako vězeň s pouta tíží; v žalář padá přísvit slabý, a čas se tak zdlouha plíží! Sedí, sedí – ani neví, je-li noc či den je právě, zní-li venku ptačí zpěvy nebo vítr v suché trávě. Sedí, sedí bez pohnutí, nezasténá, nezakvílí, přešel vzdor, jenž ruku nutí mříží zatřást, přešly síly. Však teď chví se ve hluboku, děs jí křiví bledé rysy, slyší kroky – mnoho kroků – jaká hrůza! To jsou krysy! 37 Zná je dobře, ze všech koutů noc co noc se sběhnou na ni, marně smrt zve ve svém poutu, cítí, jak ji každá raní. Každá raní, každá bodá, každá zub až na dno vtíná, mrákotě se těžké poddá – venku chladná noc je října... Bože, myslím často v děse, duše má jak vetchá blána, dřív než tělo rozpadne se, myšlénkami rozhlodána! 38
V NEMOCI.
Tak ležím tu, ležím – bídný vrak, když blesk mu byl rozdrtil stožár, a v hlavě mám tíž a kalný mám zrak a v žilách všech palčivý požár. Tu u nohou sedí matka má a stihá mé každičké hnutí, a ret můj se – snad přec oklamá! – do tichého úsměvu nutí. A matka se modlí – jaký žal! já vidím, jak rty se jí chvějí – by pohasl žár, bych pozdraven vstal a záhy už, naděje její. A zatím já v tichu spínám dlaň a myslím si: Bože můj svatý, dál měl-li bych dávat slzami daň a za dech svůj krvavé platy, 39 a nemám-li přeplout na lepší břeh, kde sladčí též na rty číš zvednu, ó, dej, ať ten vrak už klesá, a nech jej tiše se pohroužit ke dnu! Teď jako bych slyšel křídel tep, ba závody v letu to divé, jak každá by chtěla z těch modliteb být u tebe, Bože můj, dříve! 40
V BORECH.
Pln touhy palné, beznadějí chorý a k bolesti své schýlen k prameni, od vás se učím, nepohnuté bory, velkému mlčení. Tak jako vy bych v žití rád chtěl státi v tom majestátném tichu jako vy, a by ni slovo, když mě bolest chvátí, nepřešlo moje rty. A ne už kol, jen ve svou hledět hloubi a chladem svým se světu ohradit a čekat klidně noc, jež s mírem snoubí, čekat ten pravý klid. A zatím maskou zastřít duše spory jak vy svou stejnou tmavou zelení – od vás se učím, nepohnuté bory, velkému mlčení! 41
DVĚ ČÍŠE.
Dvě číše staré façony, leč v jemné hrany broušené jsem dneska vyňal ze skříně – to člověk si tak vzpomene jen náhodou, tak bezděky, jak táhne dlouhý řetěz chvil, z té číše pila prabába a z této zde můj praděd pil. Už dávno oba odešli a mnozí z rodu za nimi, a ti, kdo zbyli, chvějí se jak staré vrby za zimy, a mnoho v světě uhaslo a rozbilo se v úskalí, a ty dvě číše přes vír let a času bouře zastaly. A jak se na ně dívám dnes, tu jako ve snách zdá se mi, že prabáby zřím vlídnou líc v tom bílém čepci s pentlemi, že z páry snů a modrých mlh se stále jasněj’ pozvedá a kyne mi a hyne mi ta vážná hlava praděda. 42 Ej, víno do těch číší sem, ať perlí se to zase v nich, mně píti se dnes zachtělo z těch starých číší stoletých, těch, kteří dávno prachem jsou, jejž vítr zvedá, pravnuku to na paměť a vzpomínku a na bolest a na muku. Snad na dně jedné číše té – pak mír se v duši uhostí! – mně zbylo, mrtvý praděde, kus životní tvé moudrosti, a na dně druhé, prabábo, jak plynul ti v nich šedin věk, snad zbyl tu pro mne ještě sled tvých čaruplných pohádek. Pak s Bohem, úzká jizbo má a nudný světe střízlivý, já ve starý se ztratím hvozd, jenž moje dětství oživí, kde víly bydlí ve stromech a modrých bludic tančí svit, a s ptáky budu zpívati a s květy budu hovořit! 43
HUDBA.
Já slyšel hudbu jednou ve svých snách, jakby to anděl v zlatou harfu sáh’. V ní roztál stesk a rozplynul se žal, jakby kdos duši jemně kolébal. Kde najdu, kde tu sladkou hudbu zas, na šíré zemi zní-li její hlas. Ten teplý van, ten tichý štěstí vzdech, či snad jen žila v mojich mladých snech? Já slyšel vábný starých lesů šum, ale ta hudba nešla z mojich dum. Já moře pět jsem slyšel s výše skal, na hudbu tu však dál jsem vzpomínal. 44 Já slyšel šepot vroucích lásky chvil, leč hlas té hudby přec jen sladší byl. Či bylo to jen echo hvězdných sfer, které mi padlo v duši podvečer? Jen jednou, jednou – jarní vánek dul – jsem podobného cosi zaslechnul. To vánek ten tak tichý, nejtišší hřbitovní šuměl tmavou cypřiší. 45
ANDANTE.
Tak těžká je tvá hlava a umučená zlem, pojď, polož si ji, dítě, na moje prsa sem! Zde, osud když tě honí, je jisté místo pro ni, a usni klidným snemsnem. Nech, vše ať kol se kácí, nech hlavu svou tam, nech, my uštvaní dva ptáci se našli v pozdních dnech; a na daleké pouti chcem spolu plouti, plouti přes bouří, vichrů šleh. 46 A ty jen na mých prsou, já na tvých najdu klid, a mír a sen a teplo a vše, co dává cit; ó, hloubku toho štěstí, kdo žijí bez bolestibolesti, zda mohou pochopit? Dnes večer je tak vonný, a tichne celá zem, slyš v dálce modlit zvony se kovovým už rtem; a hvězdy září v tmavu – pojď, polož si svou hlavu na moje prsa sem! 47
U MOŘE SED’ JSEM...
U moře sed’ jsem při starém stromě za šera chvíle, zvedla se vlna, rozpřáhla po mně ruce své bílé. Ruce své bílé, ramena štíhlá, z chladivé pěny jakby se ňadra přede mnou mihla nádherné ženy. Ale já jenom zakroutil tišetiše, bez slova hlavou, a vlna sjela do hlubin říše s bolestí lkavou. A dnes tu sedím v tiché své síni v muce a hoři, myšlénky moje prchají nyní daleko k moři. 48 Venku je smutno, sníh padá jemně, šera je chvíle – pořáde vidím vzpínat se ke mně ruce dvě bílé... 49
PÍSEŇ. – Jar. Vrchlickému. –
Ručej, kde se pění vlna, divé síly, smíchu plna, vítr, který zved’ bezuzdný svůj let, přes ten šírý svět; mračna, která nebem letí, rachot hromu ve zápětí, vše to slyším zpívat, hřměti, stoje opodál: Dál, jen dále, země děti, dál, dál, dál! Kořen, jenž se v zemi vrývá, listí, které v prsti stlívá, skřípající pluh, táhna brázdy pruh, máj kdy plní vzduch, 50 svit, jenž v lesa tmě se ztrácí, kámen, jenž se ke dnu kácí, všecko dí k mé resignaci, na kterou jsem vstoup’: Ve své lásce, ve své práci hloub, hloub, hloub! Slunce trysknouc do zenithu, květ, jenž pučí v trávy skrytu, strom, jenž z prachu cest zvedá ratolest za tou září hvězd; hvězda, jež se v modru třese, skála, která trčí v lese, pták, který se v blankyt nese, ve oblačnou říš, vše mi jásá, se mnou zve se: výš, výš, výš ! 51
MŮJ ZNAK.
Tři růže s lilijemi můj předek v znaku měl, jak krev ty růže byly, ty lilje jedna běl, a nad tím znakem křídel dvé bílých jako sníh, tak jako v smělý rozlet do výše rozpjatých. Ten starý znak! Jej hledat sám pravnuk už je mdlý, kdes v pergamenech stuchlých jen práchniví a tlí, snad ještě kdesi vyryt je v zašlé pečeti, však i ta rozpadává se v našem století. A rod a znak – vše báje. Leč po dnešní až den těm symbolům jsem dávným se nestal nevěren, starého rodu pravnuk a syn své doby, sám ty lilije a růže a křídla v znaku mám. Nechť cesta má šla hložím a často spěla v hluš, já s neskloněným čelem šel pevně vždy jak muž, s mých illusí mi vichr tak mnohý serval list, však čela mého úběl je nestřísněn a čist. 52 Tři růže plné kvetou mi v srdce hlubině, pár drahých očí září v tu první jedině, a druhá dýchnout štěstím by v rodnou chtěla zem, a třetí láska k slunci a k životu a k všem! A peruť moje tuhá se nepokojně chví, ta zemi snésti chtěla by nebes poselství, a nechť si, by ji schromil, kdos kámen na ni vmet’, ji rozpínám zas znova ve vytrvalý let! 53
TŘI SLOKY.
Dřív květem písní pln byl duše luh, a že jsem rád jej trhal všem – ví Bůh; však jaký květ to rost’ mi v duše jasu! jenJen hodný svadnout za noc v dívčím vlasu! Teď přešlo jaro, šerá je má síň, a v mojí duši květů míň a míň; leč zdá se mi, že více nežli prve je v každém mojí bytosti a krve. Však vím, ni z těch ni jeden není vhod, by vzbudil lásku, mír dal, stišil hlod; zda aspoň pak, až jediný jen zvednu, ten jeden padne ve všech srdcích ke dnu? 54
II.
[55]
TAK DÁVNO!
Tak dávno, tak dávno, tak dávno jsme sví! Ó, ten čas tak letí a pádí! My říkali tomu jen přátelství, a zatím jsme měli se rádi! Však přátelství nemůže vroucí být tak, jak cit náš byl silný a vřelý, a paprsků při něm nemůž’ mít zrak, co my jsme jich v oku svém měli. To jako když v loďku dva usednou, jež tichý jen řeky proud oře, a nevědí jak, a pojednou je kolem nich nesmírné moře. Tak sami, tak sami, tak sami jsou v něm. Zrak v zraku, a ústa jsou němá. Ó, viď, že jsi ráda, že daleko zem a moře to konce že nemá?! [57]
NA MOTIV Z HEINE.
Znáš onu píseň, kterou Heine kdys o severní jedli pěl, jíž k dálné palmě cizokrajné cit lásky v srdci zahořel? Ten hloupý strom, ta hloupá jedle, o palmě v marné touze sní a nevšímá si, bříza vedle že žije, roste pouze jí! Má duše drahá, břízo bílá, kde jsem to bloudil v marných snech, když opouštěla tebe síla, když mřel ti pro mne na rtu vzdech. A v srdci tvém je plno něhy, a oddanosti pln tvůj hled, a láska tvoje nemá břehy – jak jsem to dřív moh’ nevidět?! 58
DVOJÍ OČI.
Jedny oči jako blankyt, druhé oči jako mračna, k oněm prvním zaletěla celá moje touha lačná. Duši moji vyzlatily, opředly mi sněním čelo, a tu náhle zlostným bleskem zahřmělo z nich, zadunělo. Života strom zpola skácen, jak blesk po něm šlehl vzteklý, modré oči usmály se, z oněch druhých slzy tekly. Bouř je v dáli. Kolem ticho. Vonná, teplá noc je blízká. Z tmavých očí nad mým žitím na krásné se časy blýská... 59
HLUBOKÁ LÁSKA.
Tak hluboko, hluboko láska se přemnohá se srdcem pojí, že nemůže ke rtu ni slůvkem se dostat z té hlubiny svojí. A nevidět do srdce na dno, a nebýt to srdce tak čisto, ty řekl bys, že ani láska tam nikdy své neměla místo. Však jestli ta láska už mrtva, má na skráni korunu trnnou, tu divno, jak slova, jak slova až překotně na rty se hrnou! A najednou retem chví všecko, co dávno se vyslovit chtělo... Tak na povrch jezera vždycky jen mrtvé už vyplyne tělo! 60
V JINÉM SVĚTĚ.
Dávno dřív než v lásky tuše počly naše oči pláti, musily se naše duše v jiném kdesi světě znáti. Ve hvězdnatém snivém dolu, v květech plných sladké vláhy, kráčely už jistě spolu měkkou cestou mléčné dráhy. Vždyť mé duši prchlé davu bylo u tvé hned jak doma, složila jí tiše hlavu bělostnýma pod křídloma. A tvá duše přes vír vzteklý objala mou duši štvanou, jakoby si byly řekly někdy dřív už „na shledanou!“shledanou“. 61
TICHO V LESE.
Jak z jara les je plný ptačí touhy, jak srdce jeho mládne v ptačím zvuku; tu švitor pěnic nad úvalem strouhy, tam kosa hvizd pad’ v žežulčino kuku! A náhle ticho. Teplý den a světlý, a nikde písně. Co se stalo v lese? To ptáci hnízda v haluzích už spletli, a slunce svit se nad hnízd věnci třese. Nad hnízdy z proutí, ze suchého klestí se tulí k sobě oněmělí ptáci a chví se, zvukem vyplašiti štěstí, jich píseň v blahu zmírá a se ztrácí. Po dlouhém letu přes moře par clonou, po exilu, jejž káže vláda zimy, jen ve snách sladkých při červáncích tonou... Ó, Bože, dej, ať takto zmlknu s nimi! 62
KUS HOVORU.
Cos tísní tě a rmoutí, v tvém oku bázeň matná, ty díš: „Co na tvé pouti bych mohla ti být platna? Ty silný jsi a pevný a zvyklý bít se žitím, a já vln náraz hněvný, tak slabá tuze cítím!“ Ó, dítě, lodi větší a pevnější, než má je, už mořem, které ječí, za květem pluly báje. A plavci otužilí i ve vichrechvichrech, i slunu se jenom zachránili na malém, slabém člunu! 63
NA HŘBITOVĚ.
Pojď, na hřbitově listí šumí, to listí letos poslední, kde otec můj své spřádá dumy a kde tvá matka tiše spí. Tak ticho je tam – všecko dříme, a hlína vlhkem zavání, ó, jistě mrtvé uslyšíme, jak oddychují ze spaní. A u těch hrobů dvou podpak stanem, před tváří věčno neznámé, a s listí šumem, větru vanem hlas vlídný z dola poznáme. A dlouho s duší láskyplnou tam státi budem’ dojati, a pro to, proč nám živí klnou, nám mrtví budou žehnati. 64
POD HVĚZDNÝM NEBEM.
Ty tiché hvězdy nad tou zemí tesknou, jež ve věčném tam planou údělu, to nejsou květy, jež se v rose lesknou, a nejsou oči snivých andělů. To srdce lidská jsou, jež dobro chtěla a toužila jen, lásky růžemi by pokryla se zem ta strouchnivělá, a vlastní rány kryla před všemi. Ted’ svítí klidně jako světla vůdčí do stínů země v čistém vesmíru – ó, pojď, je noc, slyš, řeka z dálky hučí, a spící zemi zdá se o míru. Ó, pojď, je noc, a ve modravém tmavu zas na sta světel kmitá nebesy; já hádat budu, na tvém srdci hlavu, kam jednou Bůh to srdce zavěsí. 65
V DÁLI.
Déšť teplý odpolední tam venku šumí, plíská, a mně se tu den ke dni vždy víc po tobě stýská. A někdy do skla stěny mi ťukne kapek váda, jak když to neviděný kdos o vstup ke mně žádá. V ráz otevírám okna na tiché zvuky ony a je mi, jak bych lokna tvůj ucítil dech vonný. Tvůj dech, jak když jsi blízka, tvou líc u svojí líce – a potom se mi stýská, ó, stýská ještě více. 66
DUŠE JE MOTÝL...
Duše je motýl, jenž modravem světů na zem si vylétá z rajského sídla a zde si o trní, o drva v letu otlouká křídla. Trochu však zlatého hvězdného pele každá si zachová z božského znaku, a ty ho tolik máš na bílém čele, v zářícím zraku! Časem když k očím tvým pozvednu hlavu, nevím, zda plesat či zaslzet steskem: podivným zavlhlým plá to v jich tmavu hvězdnatým leskem. Z andělské v lidskou zda dosud se mění duše tvá či snad zas lidský tvar její béře plášť andělský? ptám se vždy v snění, ptám se a chvěji... 67
DEN CHMURNÝ...
Den chmurný, plný šedi už hasne za horama, a babička má sedí tam v šíré dálce sama. Ne, není sama, není, ať plete tam či páře, jak chce jen, v okamžení jsou kol ní drahé tváře. Ty tváře jejích dětí a celé řady vnuků, a ona po paměti se modlíc, spíná ruku. Ta ruka, jak čas kluše, vždy sušší je, tak malá! Ó, kéž by, moje duše, tě jednou požehnala! 68
VEČERNÍ NÁLADA.
Je večer. Lampa hoří. Chce se sníti mi o tobě a o tom tichém štěstí: v stěn čtveru s tebou o samotě dlíti a s knihy oči ke tvým očím vznésti. A kdyby v knize bol mě zrýval lidský a duše pláč, jež pochyb štvána roji, jak zvedl zrak bych k tobě, vidět vždycky, jak ve tvém oku tiché slzy stojí. A kdybych četl o mládí a plesu, o lásce, jež se rosou k srdci sklání, vždy vidět, jak jen zrak svůj k tobě vznesu, v tvých očích shodné tiché usmívání. A cítit, duší že jsi stále se mnou, že pronikáš mě, hluboká a světlá, a že,že ač podál, duší svojí jemnou jsi z jedné knihy stále se mnou četla... 69
MĚSÍČNÍ NOC.
Koberec bílý, od oken sahá k loži mi měsíční prouha; zůstaň tu u mne, vzpomínko drahá, noc by mi byla tak dlouhá! Vzpomínám na vše, na ples i muky, večer, jenž v záplavě hasne, který nás viděl po stisku ruky jíti tak němé a šťastné. Vzpomínky jedna přes druhou skáčí jako ty bludičky z šera, hned je mi v úsměv, hned je mi k pláči, jakoby bylo to včera. Nervy mé všecky – napjaté struny, cítím, jak třesou se jemně, zdá se mi, po tom koberci luny přijde dnes duší svou ke mně... 70
V STARÉM STYLU.
Zda o starých jsi četla mistrech, kteří,kteří když paní své zjev malovali drahý, ve šílenosti zabloudili šeři a vždy pak tytéž kouzlili jen tahy? Ať cherub rost’ jim pod dotykem štětce, ať madonny tvář duše vysnít chtěla, vždy vlídné, krásné, ale stejné přece jim plály oči, tentýž úběl čela. Jak jim, tak mně se děje, duše drahá, co nitro mé tvůj obraz milý hostí, a chápu teprv, co as bylo blaha v těch starých mistrů sladké šílenosti. A vyléčen-li mám být jako oni, ač spokojen jsem zcela se svou sudbou, pak hledem svým mě léč, jenž teplo roní, a svého hlasu melodickou hudbou! 71
VŽDY A VŠUDE.
Jsi stále u mne – v práci jako v snění, jak světlý stín, jenž provází mě žitím, tvých vlasů stále jak bych viděl chvění, tvou ruku teplou povždy ve své cítím. Jsi stále u mne, třebas byla v dáli, ať noha v les či rosnou nivu vkročí, žár polibků tvých cítím, když žhou skály, a v lesní hloubce zřím tvé tmavé oči. Slyš, hrdlička že někde se to směje? óÓ, ne, tvůj smích že byl to, hned se sázím, blesk zornic tvých plá z říčních vln mi reje, tvé kroky slyším, když jdou laně mlázím. A do olšin-li sednu ku potoku, když teplý vítr do listí jim dýše, tu zdá se mi, že sedíš po mém boku a slova lásky šepotáš mi tiše... 72
O ŽÁDNOU MILOST...
O žádnou milost neprosil jsem dosud, co život nes’, jsem bral, klid na svém čele, a kdekoli jsem potkal tvrdý Osud, my do očí vždy pohlédli si směle. My do očí vždy pohlédli si zpříma, jak sluší těm, kdož meče svoje kříží, a vzdor můj starý z polovice snímá už s beder mojich žití každou tíži. Však tebe zřím-li, duše moje, časem, jež tolik už jsi v žití vytrpěla, s tím vlhkým okem, nalomeným hlasem, jak v nové tíze skláníš úběl čela: Tu hrdost taje, vzdoru zeď se řítí, jak náhlá bolest otřásla jí prudce, a je mi, jak bych vstáti měl a jíti a před Osudem sepnouti měl ruce. 73
SVĚTLÝ STÍN.
Jsi z oněch duší, které poznat pouze už štěstím je, i když je nelze míti; a zdvihnout zrak k nim, sepnout ruce v touze, je modlitbou, je vlastní zvedat žití. Jdou, úsměv na rtech, tiše světa lány, a každým krokem zář a dobro sijí a lásku v srdci, mlčky nesou rány, a svět je dobrý jen, že ony žijí. Ty drží svět, že nezhroutí se celý svou láskou k dobru na oblouku ramen, a z nich se, třeba krví zrůžovělý, vždy prýští bajný živé vody pramen. Jen proto, ony že k nám na zem slétly, lze věřit, lidstvo v lepší věk že pílí, ó, jdi a veď mě, ty můj stíne světlý, jdu v stopách tvých a vím, že dojdu k cíli! 74
PÍSEŇ.
Vše mým je, co si v zpomínkách zas znova mohu vykouzlit: má luka jsou, kde krok můj táh’, když na nich ležel slunný svit, kde motýli se na rmenu a v úročníku honili, má pole jsou, kde do svých snů jsem zpívat slyšel obilí. Mým staré město nad řekou s tou řadou starých topolů, kde, před sebou pouť dalekou, jsme jedenkrát šli pospolu. I ona úzká pěšina, jíž kráčeli jsme s paseky, že duše má jí vzpomíná, je mojí už, a na věky! 75
JAKO V BAJCE.
Jsem jako strom, jenž stojí v lese starém a bez hnutí se klidně k nebi věží, a slunce žár když vše svým deptá zmarem, jak jindy pne se neumdlen a svěží. A z těch, kdož kráčí kolem toho stromu, to neví žádný, v časčas, kdy vše se chýlí a zmírá v mdlobě, horší rány hromu, zkad strom ten béře úkoj svůj a síly. Však strom ten ví, že dlouhý jeho kořen k studánce dálné ukryt v zemi sahá, že,že mnohý druh co kolem žízní zmořen, mu skrytě plní cévy svěžest vlahá. A studánka se blahým citem sčeří, když větrem někdy přiletí k ní zpráva, že živ je strom, že roste, k výši měří – studánko moje, buď mi, buď mi zdráva! 76
Ó, RCI MI...
Ó, rci mi, odkud na zemi se berou ty duše dobré, jako duše tvoje, jež láskou svou nám svítí nocí šerou, z nichž plynou na svět živé dobra zdroje. Zda z lepších věků na zemi tu zbyly jak na žloutnoucím stromě svěží listy z dob, pout kdy nenes’ člověk zotročilý, kdy lidstva sen byl jak sen děcka čistý? Či jejich bytí nových jar je zvěstí, jsou z duší těch, jež teprv na svět přijdou, a, první ptáci, hlásí lidstva štěstí, kdy bude zlým jen snem, co dnes je bídou? Já, nevím, nevím, ale, ve svém nitru jak cítím hřát tvých očí pohled měkký, se ve snách blahých vracím k lidstva jitru a žiju dnes už lidstva lepší věky. 77
TAK MNOHÝ VLÍDNÝ KVĚT...
Tak mnohý vlídný květ, jak šel jsem v před a v před, jsem utrhnout moh’ cestou, však dlaň vždy stáhnul zpět. To musilo být tak, nechť otáčel se zrak, ten květ se smál a zrozen já pro bouř byl a mrak. Však ty se přiviň úž! tyTy děcko ne, já muž, a oba přetrpěli jsme mnohou bolest už. A skloň svou milou líc, v mé oko věrně zříc: já nevím, zda nás láska či bolest váže víc! 78
CIZÍ ŠTĚSTÍ.
To cizí štěstí zářící na ústech, v oku, na líci, a kvetoucí, ať venku parno či všecko tuhne vichřicí, mě pálí a mně nedá spát, ač zapomněl bych na ně rád, ač,ač že se mu víc nepřiblížím, jsem sliboval si tisíckrát. Však marné sliby, zas a zas jen hledat musím jeho jas, bych na chvíli se na něm slunil a trpěl potom dlouhý čas: jak noční motýl nestálý, jejž světlo láká ze zdáli, a který se v ně opit vrhá, ač ví, že se v něm upálí. 79
KDYŽ PŘIJDE JARO...
Když přijde jaro a dech jeho vlahý se šíří už tím celým božím světem, ví každý strom a každý keř ví nahý, že za krátko již obalí se květem. A do květů když zahalena země, že pod nimi se ztrácejí i hroby, ví každý pták, jenž zpívá tady jemně, že blízko čas, kdy hnízdo svoje zrobí. Ó, slyš, jak zase jarní větry dují, jak drozd už zkouší první svoje trylky, jak i ti mrtví pod bezem a thují se zdají těšit na ty jara chvilky. A ruka tvá se v mojí ruce chvěje, a oko tvé kams hledí do neznáma, jak četlo by tam tajné příští děje – má duše, řekni, jak to bude s náma? 80
NOČNÍ POBOŽNOST
Vzpomínek živých věčná lampa hoří, a srdce zvon je, který volá v chrám, než nové jitro zlatou vzplane zoří, pojď, duše moje, k tichým modlitbám. Zde u té rakve ještě poklekněme, než počnem’ žití svého nové dny, tu naše touhy dřímou navždy němé, našeho mládí nesplněné sny. Tu poslední noc buďme ještě s nimi a z ticha važme ve svém mlčení, co v nich nám vzaly přešlé dlouhé zimy, co bylo krásy v jejich plameni. Pak osušme si rychle oko v pláči a vyjděm’, mrtvou, nepohnutou líc, jak člověk, který proto pevně kráčí, že nemá, co by ztratit mohl, víc! 81
AŽ BUDEM STAŘÍ...
Až budem staří, duše moje, oba, a naše láska až se zase změní jen v přátelství dvou duší v tichém snění, co bude nám pak všecka naše dnešní zloba? Vše, co teď žijem’ v hořkosti a bolu, už do pohádky staré bude splývat, a my, jak někdy vzpomenem’ si spolu, se budeme jen tiše pousmívat. Ty v bílém čepci, nepřestanouc plésti, já ne již básník, jenom čtenář snivý, jenž v lenošce své bude zimomřivý se dívat, v kamnech kterak vzplálo klestí. A v knihách dnešních čítat budem asi, jež nebude už z mladých nikdo chápat, a vzdychat spolu: „Ach, ty krásné časy!“ co venku rudý vadnout bude západ... 82
TAK ŠIROKÝ, TAK ŠÍRÝ SVĚT...
Tak široký, tak šírý svět ten celý, a tolik cest v něm, co je vlnek v řece, však duše, které najíti se chtěly a najít mají, naleznou se přece. Ty dřív, ty pozděj, ale přeci jednou; ty dlouhá leta a ty mžik jen spojí, ty hravě, sotva kol se porozhlédnou, a jiné po zlé strázni, bludech, boji. A mnohé teprv najdou se, když kdosi už připíná jim křídla k cestě v změnu, a ty pak jsou jak ty dvě kapky rosy, jež viděl jsem kdys v lese na lupenu. List sklonil se, a krůpěj níž to nutí, již s druhou kapkou splynula tak jemně, a obě v tichém sester obejmutí pak v jednom mžiku vsákla horká země. 83
SMUTNÁ PÍSEŇ.
Je naše láska píseň stará, stará, a já už dřív ji dávno slyšel zníti, a přec když teď ji slyším v noci jara, jak zlomit by to mělo moje žití. Tak smutně zní, tak smutně srdce tiší jak vody šum, když do ní někdo skočí, že hvězdy slzí, když ji táhnout slyší, a andělé dlaň tisknou na své oči. Ó, neposlouchej, neposlouchej více, ta smutná píseň ani konec nemá, a zaboř raděj’ v podušky své líce a sepjatýma usni se dlaněma. Den táhne za dnem. Světa chlad nás dělí. A kdybychom už spali navždy němi a už tu píseň ani neslyšeli, sví budem víc, než na té smutné zemi. 84
CO PLATNY VZDECHY...
Co platny vzdechy, jež se derou z nitra, a líce tvé že bledne jindy svěží, svět dále půjde, jak šel dnes i zítra, a na štěstí dvou mnoho nezáleží. A jestli těchou můž’ tu býti cosi, pak jenom to, že netrpíme sami, že mnoho nás, kdo v srdci osten vosí a palnou touhu nesem’ s pochybami. Ten ostružiny květ na ostrém proutí, jenž přes tmavou se propast dále sklání, chtě jiného se k světu doteknouti, je stejně chudý ve svém milování. A opozděný pták je naším druhem i osamělý strom nad lukou pestrou, a hvězda, která vázána svým kruhem, jen hvězdě kynout může, naší sestrou. 85
ŠEPTEM.
Nechť mnohý pátrá lačně v našem oku, a nastavuje ucho, kde co slyší, my vzdáleni všech přátel jako soků, i se štěstímštěstím, i s bolem žijem’ v tiši. A číš, kterou nám Láska vtiskla shodná, když letěla nám jednou nad hlavami, i s tím, co sladké tají se v ní, do dnadna, i s tím, co hořké, vypijem’ si sami. Bez přátel všech i zvědů, závistníků, bez posměváčků i bez tichých svědků, již v řasách řízy ukrývají dýku, když soucitu ti podávají špetku. Své úsměvy si poneseme v duši a v chvíli bolu sevřem’ rty své němé, a nějak už ten život ve své hluši, viď, milá duše, přece dobijeme! 86
III.
[87]
NAD STAROU PÍSNÍ.
Tu starou píseň, pár těch prostých slok, jsem napsal kdys – už mnohý tomu rok. Dnes, po letech jsem nalezl ji zas, a kouzlem s ní mi dávný oživ’ čas. Čas mládí, prvních touhy plných let, kdy ještě básní byl mi celý svět. Však v písni té jen slova! želŽel, ó, žel! já nevím již, co jsem tou písní chtěl. Dnes tuším jen, že táhlo tentokráte cos hlubinami duše dojaté, a že to bylo jemné jako dech, jak luny svit, když kráčí po hrobech, 89 a že to bylo tiché jako stín, když padá s lesů v modrých jezer klín, a že to bylo sladké jako sen o hudbě harfy, teplých očích žen. Však vyslovit jsem nedoved’ to blíž, a dnes již pozdě, dávno pozdě již... 90
RÁJ A PEKLO.
Stál bílý anděl u věčnosti prahu, řka: „Duše dobrá, k rajskému pojď blahu!“ Tu duše, tajíc nedočkavost stěží: – Ó, rci mi, rci, v čem věčné blaho leží! – „Smíš zapomenout...“ – Vskutku? jenJen tak málo,málo? mněMně o ráji se ve snách jinak zdálo! – „To málo je ti? Věř, to málo není, smíš zapomenout všeho utrpení. Jen dobré skutky tvé ti paměť vrátí, a ty tě budou do věčnosti hřáti!“ – Stál chmurný anděl u věčnosti hráze, řka: „Duše zlá, pojď ku své věčné zkáze!“ 91 Tu duše zvedla k němu hled svůj plachý, – Co budu trpět? – děla, chvíc se strachy. „Ty zapomenout musíš...“ – Jen tak málo? Mně peklo hrůzné před očima stálo! – „To málo je ti ? Věř, to málo není, ty zabudeš všech slastí, plesu, jmění, jen všecky křivdy tvé ti paměť vrátí, a ty tě budou do věčnosti štváti!“ 92
PÍSEŇ.
To nepobouří muži cit, co může každý denně mít, co poddá se tak lehce. On pohrdavě skřiví ret: To měj si sám ten přejný svět! On za nic toho nechce. Však to, kde tuší velký vzdor, mu jiskrou žhoucí plní zor a silou ruku vezdy; to musí jeho býti již, a bud’si to i sebe výš, ba vysoko jak hvězdy! A nechť se bouří celý svět a nechť si tuší moře běd a pot a krev zří téci, nechť komu nevhod, komu vhod, on utrhne si zlatý plod a v klín jej složí přeci! 93
ADOLFU HEYDUKOVI.
Když sníh už počal v jeho vlase tkvěti, tu řek’ si básník: „Co dál zpívat mohu? Vše dal jsem lidem, celou duše vlohu, snad líp už jenom s ptáky rozprávěti! Ti často lidí lepší jsou, jak děti se smíří s málem. Pějí v trávě, hlohu svůj celý život – jako já, dík Bohu, a jako na mne kámen na ně letí! Mně skřivan bratrem, lít’ jsem v jas i chmuru, pěl s drozdem, kloval s datlem v shnilou kůru, nuž, ještě jednou, ptáci, s vámi vzhůru!“ Svět zapomíná oběť, lásku, práci, co dnes jím třese, zítra slávu ztrácí... Nad prachem pěvce zpívat budou ptáci! 94
J. V. SLÁDKOVI ke dni 27. října 1895.
Ty pravá duše česká, hned tvrdá a hned měkká, ne, neřeknu, že tleská Tvé písni každý z nás, neb co Tvé duši potlesk, té vroucí duši reka, ten padl by v ni smutně jak na květ lehký mráz. Já řeknu spíš, kdo klíčil z té hořké české hrudy, kdo tvrdou leb kdy týčil a s vichrem znal se rvát a čelem stát i mocným, když o čest šlo, byť chudý, že každý celým srdcem a dávno Tě má rád! 95 Tvé srdce k lidu prahlo vždy žehem lásky vroucí, a jemu v srdce sáhlo vždy prosté slovo Tvé, a když k nám táhly mraky, Ty’s na poplach znal tlouci, a s Tebou národ vzkřiknul to vzdorné Tvoje: Ne! Jen k předu! plný plamu, jsi volal lidu v boji a masce, lži a klamu jsi hřímal: Nevěřím! A mrtvým: Spěte tiše! a raněným: Čas hojí! a zemi své: I slední jsem krve kapkou tvým! A časy zatím létly, a padesát tu roků, a v srdci nedokvetly Ti růže poslední; Tvá píseň hrdá, mužná jde lidu Tvému v boku, a na rtech dětí českých se slovo Tvoje chví. 96 Ó, kéž tiTi sudbou přáno, Ty duše, jakých málo, zřít spásné české ránoráno, jak zlatí českou pláň, a vše, cos v písni toužil, a vše, co se tiTi zdálo, když v blahých dumách sklonil jsi do svých dlaní skráň! Do mramorové desky lid píše jméno Tvoje, své lásky vděčné blesky, a vítězný až zpěv se rozhlaholí v Čechách a lid kol půjde z boje: on před ním k zemi skloní svou starou korouhev! 97
KLEČ.
Tam na horských hlavách, v chudých žlutých travách. ve větru a mlze plazí se tam kleč: plazí se a svíjí, nemůž’ vzpřímit šíji, vítr do ní bije ostrý jako meč. Kleč na srázi holé, pod horami dole, ve jho práce spřežen, samý český lid, utrmácen, němý, sklání šíj až k zemi, mozol tvrdý v dlani, v tváři bídou zryt. 98 V porobě a strachu plazí se jen v prachu, žije a nežije, v tváři vichrů šleh. Řekli mu: Nám sluší tělo dát i duši, vše co máš, je naše, řeč i krev i dech. A on mlčí, mlčí! Hle, jak zraky vlčí v továrnách řad oken do krvava vzplál. Ach, ty kleči stmělá, ty jsi nevěděla, proč tak dlouho smutně nad tebou jsem stál. 99
ANEMONE NARCISSIFLORA.
Nade srázy, nad propastmi, kde se chvěje noha, ale duch kde křídlo rozpne, tuše blízko Boha, anemono velká, bílá, divukrásný květe, svítíš, záříš – nebojíš se, že tě vichr smete? Pod tebou strž mračná, zrytá, věčný sníh kde leží, kolem tebe přes balvany stříká pramen svěží, ale černá, nedostupná skála chrání tebe, a nad tebou pne se šíré, přenesmírné nebe. Komu ty tu, čistý květe, pláš a voníš, komu? Motýl k tobě nezabloudí v říši blesků, hromu, z daleka tě spatří pouze chodec osamělý, ale marně ruku vzpíná po tvé sněžné běli. Na hřebenu horstva divém kveteš – sama sobě, plamínek skal běloskvoucí, v jara vlahé době; nestaráš se, najde-li tě někdo ve skal lůně, nestaráš se, jestli komu dýchne vstříc tvá vůně. 100 Svět je v dáli, svět je v hloubi se slávou i hoři. Čím je tobě? Pozdravuješ první jitra zoři, zříš, jak měsíc v strž si svítí, jak se hvězdy rojí, anemono, nech mou píseň – ať je sestrou tvojí! 101
VEČER V KRKONOŠÍCH.
Tam v hloubi dolu tma již lehá k zemi, zde dosavad se světlo bledé míhá, však i tu cítíš, večer že jde němý a z propastí jak příšerně se zdvihá. Jak dlouhá vlečka pára průsvitavá se přes hor hlavy dál a dále vleče, a melodie větru smutně lkavá zní z plazících se větví husté kleče. A jen ta kleč a žlutá tráva kolem, a voda šplíchne, jak jen vkročíš do ní, a tráva vzdychne tvrdým, ostrým stvolem. V nesmírné ticho pramen kdesi zvoní. Tu divný stesk ti sevře srdce v kleště, a v bázni počneš bzučet zpěv si známý, však jestli umíš modliti se ještě, pak šeptneš vroucně: Pane, zůstaň s námi! 102
ZVÍKOV.
Jako přízrak zjevíš se náhle chodci, z šera lesů dlouhých když vyjde v záři, slyše z dálky Otavu hučet čistou, šumět a zpívat. Trčíš k nebi na skalách černých, zrytých, mraky šedé nad tvojí skrání plynou, slunce zlatí hradby tvé, zdi a rumy v zeleni svěží. Markomanka, ztracena v staré snění, plna černých tajemných písmen, tmí se, s hlavy její strom však, jenž chyt’ se v zdivu, vesele kývá. Brány staré gothický krásný oblouk v slunci svítí, zdá se, že živnou barvy zašlých znaků, které tam vryty: hvězda, labuť a růže. 103 Z hladomorny neduní těžký okov, okna kaple lesknou se, úzká, dlouhá, přes arkády lijí se světla proudy v zelený trávník. Nad vším hláska vysoko pne se k nebi, vítr marně bije ji v ostrou hranu jako věky, které tu táhly řadou, táhly a zašly. Lesy šumí, hluboko v srázné hloubi Vltava si s Otavou padá v náruč, tančí spolu v stříbrných šatech z pěny – sám ty jen dřímáš. Dřímáš – ve snách vidiny přešlých věků táhnou řadem hlavou ti jako mlhy: římské z dálky ležení vidíš planout, ohromný čtverec. Slyšíš ještě vesele zpívat rohy, štěkot chrtů, ztracený v šírých hvozdech, cinkot číší, polibků hlasné echo, svatební písně. 104 Zvuky loutny v měsíčních nocech slyšíš, z vlhkých černých sklepení vzdechy vězňů, vidíš klenot, který jsi nosil v srdci. korunu skvoucí. Náhle ve sny padá ti houfnic hřmění, kulí hvízdot, řinčení těžkých mečů, zvonů rázy, výkřiky, praskot ohně... Nyní tu ticho. Jenom řeky jásají, šumí lesy, duní rány, vory jak sbijí dole, mlýn jen klepá, z dálky se nese, táhlé bučení skotu... Sedám tiše na balvan sám si tmavý, naslouchám tich jednomu dvou řek hlasu, z minulých dnů v budoucnosť letím duši, plesem se chvěji. Vidím, druh jak pravici tiskne druhu. sok jak soku v objetí toužně klesá, slyším, z prsou všech jak se vlní jedna mohutná píseň. 105 Minulosti odkazem velkým spojen, jedním proudem k předu se vlní, řítí silný, smělý, přes skály tvrdé, vzdorně celý můj národ! 106
ZIMNÍ PROJÍŽĎKA.
Jedeme a jedem’, čtvero sedí nás, cestou v sněhu šedém, jak ji zdupal mráz. Město mizí hledu, kupa bílých střech, a dál, k předu, k předu letí saní běh. Už jen bílé pláně, pláně zas a zas, krvavého na ně padá slunce jas. Ticho všude. Plaše umlkáme též, zní jen zvonky naše, jasnozvuká spěž. 107 Okousané zvěří stromky chrání mez, a už kolem šeří na levo se les. Pozvedly se vrány, a dál stojí něm, sosny posypány jako popelem. A zas pláně holé, a ten sníh tak čist, jak by luka, pole byla prázdný list. Však co letí saňky, do těch bílých stran jen jak černé kaňky padá hejno vran. A já na tom sstydlém sněhu zřel bych rád ostrým zlatým rydlem jarní slunce psát. 108 Psáti záře kovem báseň vřelých vět, jejímž každým slovem klas je nebo květ! 109
HRAD.
Blíž lesnatého pásma Šumavy jsem, poutník, přišel do starého hradu; ten v lesích stál jak stařec žebravý a v dálku hleděl na niv českých vnadu. Tam snít jsem chtěl a do vln vzpomínek se celý stopit v rumech srostlých travou, ten zapadlý a ztracený již věk si nechat plynout nad skloněnou hlavou. Však byl tam výlet. Jásot, píseň, smích a banální vtip pučel v hradu starém, a z rozjařených tlup a veselých kdo zamyslil se nad pádem a zmarem? Tu džbánky klaply, číše zvonily, a v tančírně, jež na nádvoří sbita, rej vírný tance rostl přes chvíli jak oheň, který šíří se a chytá. 110 Hrad vážně stál a zamyšlen a něm, v hloub dívaje se na svět nových časů, mně zdálo se, že dlouhým pohledem, hned plným smutku a hned plným žasu. Ten starý hrad a zapadlý ten svět, kde jak bys ze všad slyšel tiché vzdechy, v něm vír a ples mne divně jal a hnět – mně zdálo se, že vidím celé Čechy. 111
ZIMNÍ MOTIV.
Bylo léto, země kvetla: za slunce i za hvězd světla v polibcích a ve víru, květy žhavé ve svém vlasu, protančila mladou krásu v šírém sále vesmíru. Podzim chladný. Země svadla. Jak se dívá do zrcadla, jme ji touha zoufalá; kdož jí pěli hymny chvály, rozprchli se dávno v dáli, ona sama zůstala. Zima přišla. Den se chýlí. Vzduchem roj se honí bílý, lidé praví: To je sníh! Zatím zem si, světa dbalá, bílý pudr objednala, aby vrásek nepostih’! 112
BABIČKA.
U syna mohla pokojně by žíti, však nuťte jiji, a zkusíte jen hněvu; jen za léta, když slunce pěkně svítí, si vyjede tam dvakrát na návštěvu. Tu malým moudrým okem všecko měří – a oči se jí lesknou ještě k stáru – zda prádlo všechno, v poduškách-li peří, a počne plésti punčoch mnoho párů. A náhle nemá klidu, nemá stání, jak vítr, když hne v mžiku vrškem stromu, již nezdrží ji nikdo... Povoz shání... „Tak s Pánembohem – musím zase domů!“ „Nu, buďte zdrávi – přijdu zase z jara.“ A hodinu pak zdržet lze ji stěží. „On dědoušek je sám tam, chudák stará.“ A dědoušek již pár let v zemi leží. 113
BEZ VĚNA.
Hned čte, hned sáhne v klavír, oprouc hlavu, pak zavře jej a oknem ven se dívá... Je neděle a slyšet šumot davů, je slunný den, a pták si někde zpívá. A čím jí víc ten šumot v pokoj padá, a čím se víc v něj řine záře skvělá, tím větší stesk na prsa lehá mladá, tím cítí víc, jak je tak osamělá. Níž záclonu pak spouští, slzu v oku, a v myšlení se ztrácí, steskem němá. Tak dnes! Jak dál? Jak za řad dlouhých roků? Ach, ona ví, že žádné věno nemá. A chtiva žít a býti milována a milovat, v své velké čisté touze jen uvadá jak bez rosy květ z rána, a v noc i den se dumou trýzní pouze. 114 Neb co je cit, co čistých ňader vlny, zář panenství a čár, jimiž dýše žena, květ mládí, sny a hovor duchaplný, ach, co to vše – když není, není věna! A hlava horká do dlaní se tlačí, a tichý pláč jí celé nitro zrývá; a vozy hrčí, děti na pavlači se honí s křikem, a pták někde zpívá... 115
TOBĚ, KTERÁ SPÍŠ. In memoriam R.Š.
Ty spíš, a nic ti nejsou tyto řádky. Však ve vzpomínkách svých jak letím zpátky, jak hlava moje dnes se k dlani chýlí, zřím stále zrak tvůj, vlas a profil bílý. Mě tenkrát Život burcoval již ze sna, když poznal jsem tě, tvrdý jako žula mě sevřel Osud, tobě jako vesna, zpol děcku ještě, Láska pokynula. Ó, tolik záře měla v tváři svojí a tolik růží držela v své dlani! Tys neptala se, co ty růže stojí, a jak ti kývla, šla jsi, dítě, za ní. A opustila’s domov, náruč matky, slz, kleteb tíži vzala’s na svou hlavu a šla jsi, šla, nechť krok tvůj chvěl se vratký, šla’s bouří, mrazem, ve větru i mhavu. 116 Stokráte uštkla pomluvy tě zmije, stokráte padla’s na závratné skále, trn vtíral zub ti do nohy i šíje, však Láska kývla, a ty šla jsi dále. Ne, letěla jsi, co krok ženy může; již blízko byla’s, cítila’s již růžerůže, jak v rukou Lásky voní a se chvějí, a v tom již klesla’s v měkkou náruč její. A usnula jsi, na rtu plno světla. Tu Láska jednu rudou růži vpletla ti ve vlasy, kde ke skráni se točí, a zatlačila ty tvé věrné oči... 117
MLADÉ DÍVCE.
Je z jara, ale záhy, vzduch vínem opíjí; je z jara, ale záhy, zem bok má ještě nahý, par závoj halí ji. A skřivánek již jásá, že máj zde, jas a krása, což teprv až se květy, ó, země, rozvijí! Tys dosud jenom dítě, vlas skvoucí na šíji; tys dosud jenom dítě, kdo ví, co dřímá skrytě v tvé duše liliji. 118 A píseň má již jásá, že’s máj, že’s jas a krása, což teprv až se květy tvé duše rozvijí! 119
PÍSEŇ PRO UMĚLCE.
Vším, co tady zní a hlučí, zpívá, jásá, šepce, lká, solí vtipu, hněvu žlučí napoj se jen duše tvá! Bolest jako lásku sladkou nech v ni linout, škleb i zdar, vše ti buď jen pouhou látkou, která přejde v nový tvar! Noř se směle v světa vlny, nejprudčí kde jejich spor, v jeho zápas, víru plný, v břitký duchů rozhovor, svět až celý zamkneš v duši, jeho ruchu, boje syt, ale potom prchni v hluši, v svaté ticho, mír a klid. 120 V tiché dumě, klidném snění, kde se tlumí zář i hlas, vše se jako kouzlem mění, rozkládá a snoubí zas; ve svár prvků chaotický v utišení, pochladu naposledy skane vždycky klíživý tmel souladu. A pak stačí jedna chvíle, upomínky blahé chvat, jeden paprsk luny bílé, jeden tón, jenž maně vpad’, z drahých očí pohled dlouhý jak nit zlatá, z nových sil by se na ni plod tvé touhy, čistý krystalkrystal, zavěsil! 121
ZRNÍ.
Sen dlouhý v hrobce snila mumie a držela v své dlani kytku klasů, a slunný proud se na ně nelije – v té mrtvé ruce tkví tak moře času. Však přišel den, a otevřeli hrob a klasy vzali z mrtvé černé dlaně, by zrní jejich, plody dávných dob, se navrátilo zemi nečekaně. A div! nechťNechť klasy spaly tisíc let, z jich zrní rostly plné klasy nové, všech jiných větší, přešlé síly sled, se chvěly, v mrak co létli skřivánkové. Ó, básníku, co praví příběh ten? Mně těcha z něho do srdce se prýští. Co dnešek ti? Jen klidně padni v sen, tvé zrní počkat může na věk příští. 122 Nechť dlouho spí – sil nevezme mu čas, když pravé bylo, do země se vrátí, a v nových klasech bude slunce jas, a bude vítr budoucna si hráti. Ty klasy budou potom větší všech, a jejich zrní všeho zrní těžší, a příští vnuk se stápět bude v snech o dávné síle, na níž dnešek hřeší! 123
U HROBU VÁCSLAVA ŠOLCE,
Hle, lodi šťastná jenom v moři šírém, jíž jenom vír a bouře byly vhod, jež pohrdala’s teplých krovů mírem a kolébavou vlnkou tichých vod, kde šepot třtin je plný lásky slov, zde přístav tvůj – ten malý nízký rov! A tobě, jemuž nestačil dřív svět, ten malý kousek hřbitova teď stačí, i snům tvým velkým, které hřměly v let, i nezkojeným touhám, jež ti dračí spár v srdce vetkly a tě hnaly zas a zase v dál, co den tvůj has’ a has’. Ó, moudře tebe zatěžkali deskou, ty vzdorná hlavo, v čtveru chladných stěn! užUž nepobouříš čest jim maloměstskou, teď starý Humprecht hlídá ti tvůj sen, ten starý Humprecht, věže jeho výš, a ty tu pod ním po všech bouřích spíš! 124 Však nad tvým hrobem jak tu stojím něm, a stále níž jak kloní se má šíje, tu zdá se mi, že pod tím kamenem tvé nepokojné srdce ještě bije, že slyším jeho tepy hrobní tmou, jak vycítilo duši bratrskou. Leč ne – ty spíš, a ticho mrtvých kolem, již daleko, i když jsou nejblíže, jen vítr, letě po strništi holém, kdes keře snětí klepá do kříže, tys neslyšel, jak vzdech mi retem třas’: Zde ty – kde já? aA kde tak mnohý z nás?! 125
KRVAVÁ PÍSEŇ.
Nepadej, neklesej, pevně se drž, na pravo, na levo všude je strž! Nepadej, neklesej, kdo ti dá dlaň? Nikdo ti nedá jí, neřekne: Vstaň! Jeden tu zapadne, druhý tu hned, přes všechno valí se stejný vždy svět. Padl-li’s, nevolej, padej jen tich, slyšel bys za sebou ďábelský smích! 126 A když jsi nedopad’, ještě bys vstal, strčí a kopnou tě: Padej jen dál! 127
DATEL.
Když v lese ondy za soumraku jsem datla slyšel klepat v kmen, já zvolal: Datle, moudrý ptáku, ó, buď mou písní pozdraven ! Co jiní ptáci pošetilí čas písní maří bezcennou a myslí si,si (ó, jak se mýlí!)mýlí!), že svět se chví jich ozvěnou. A oblaky se jiný honí a síly marně utrácí, ty, moudřejší než všichni oni, jsi při díle a při práci! Shnilého že je mnoho v lese, ty dobře víš, můj mudrci, a zdraví lesa, jenž tu pne se, ti stále leží na srdci. 128 Jsi jeho lékař v jara týdny, jsi jeho síly bdělá stráž, a každý kmen, jenž chorý, bídný, ty jako kritik proklepáš, Tvůj klepot znící mezi drvy rád slyším, leže na mechu, a myslím, v světě učil’s prvý o poklepu a poslechu. A zoban tvůj, jenž ve pni mizí a zlé a dobré rozkládá, jak ostrý nožík analysy mně, vědče lesa, připadá! – Ó, pěvče, hleď, kam vedou nervy – děl datel – v tom všem není div, já v kůře hledám – sobě červy, a jedno mi, zda strom je živ! 129
NAD DÍTĚTEM.
Dnes vidět v daleku se míhat svoje štěstí a zítra poznati, že přelud vše a sen, a s větším odporem své těžké břímě nésti,nésti než přešlý dlouhý den. Bez lásky blouditi a nemít klidné chvíle, co počneš, mysliti a pravdy hledat kmit, a žíti bez touhy neb nedocházet cíle a dusit v prsou cit. Co věřil’s v dětství svém, si vyrvati dát z duše a smát se nadšení a snům svým jako hrám a časem bolestí do mrtvé vzkřiknout hluše a cítit, že jsi sám. Svůj život proklínatproklínat, a přece chtít zas žíti, dát poutu volně dlaň i duši, země host, proč přišel’s nevědět, ni proč máš odsud jíti, a kam jde hrobu most! 130 Té bídy člověka! Vždy sražen ve své touze, vždy sklamán nadějí, v niž zase věří hned – ty dítě, vědělo’s, proč plakalo’s tak dlouze, když přišlo’s na ten svět! 131
MRAK.
Čistá je obloha, hvězdami zlatá, jakoby rosa ta napadla do trávy, jenom tam na západ velký mrak chvátá, dlouhý a široký, řásný a černavý. Jistě to Bůh sám teď nad zemí jede, pod nohou na sta hvězd, růže ty plamenné, velikým pláštěm je mračno to šedé, který se v letu byl svezl mu s ramene. A ten cíp pláště níž v pozemské kraje padá a zvedá se, větrem se proboří, přes kolik zemí už večerem vlaje hornatých temen a kolik as přes moří! Visí až k domku, kde prastará hruše větve své zářících do oken schýlila; nikdo to neviděl, dětská jak duše vylétla z chaty a pláště se chytila... 132
LESNÍ STEZKOU.
Kdys lesní stezkou šel jsem v června záři a bylo mi tak volno, kalamáři a péru že jsem uprch, jako školákovi, jenž minuv školu, ve trávě si hoví. Jak doušky vína pil jsem lesa vůni, za ptáky zíral v houšť, kde asi trůní jich malé hnízdo, stihal paprsk bílý a modrými se díval za motýly, když umdlené již oči moje náhle do písku padly, v půdu stezky spráhlé. Tam bylo živo! Mravenci a brouci se černali tam malí v záři žhoucí a hemžili a lezli, pobíhali, jak mák by se to sypal zamodralý, a já se ptal, co jda tou stezkou zlatou, jsem ušlápl jich pod svou drsnou patou. Proč? jakýmJakým právem bráti směl jsem žití, co bez mé vůle žije a chce býti? 133 Že člověk jsem? Že neslyšet jich steny? Má ve přírody dílně více ceny můj život snad než tichý život jejich? Šel dále jsem, však nyní při kročejích jsem k zemi hleděl, stále pozor dával, ba po špičkách jen kráčel – krve nával se hnal mi k hlavě, krůpěj potu mnohá mne polévala, a přec ještě noha co chvíli život utlačila sterý, jak vířil tady všude, všemi směry. Nervósy pln a slábna víc a více, jsem od pěšiny posléz odtrh líce, odvrátil hlavu, přimknul víčka k sobě a pevně nastoup’ na své nohy obě, nic nedbaje, že kráčím v službách smrti, že každý krok můj životů sta drtí, a mrtvoly se na mou obuv lepí... V ten mžik jsem chápal, proč je osud slepý. 134
Z ULICE.
Vždy skorem tytéž potkám tváře, vždy skorem tytéž lidi zřím, když k deváté do kanceláře se beru kvapným krokem svým. Tu profesor, jenž théky nese, jde v záři jarní stařičký, pár děvčat mladých zamihne se, v trh pospíchají paničky. Na známém rohu žebrák známý, a známé tváře kol a kol, jak zřím je denně, připadá mi, že znám i jejich ples a bol. Však jaký div! toTo děvče bledé, s tím trochu vzdorným hrdým rtem, jež s matkou se vždy ráno vede, jsem nezřel včera – předvčírem. 135 Snad nemocna je, nebo někam už s prvním jarem odjela... I dneska marně pátrám, čekám, že spatřím ji blíž kostela. Ne, nejde. – Přeci! Kráčí sama. Šat smutku? závojZávoj? očiOči v snech? Ó, tuším, tuším celé drama, jež prožila jsi ve dvou dnech! Smrt matky – slzy – všecko mizí pod štíhlý nový obelisk – ó, jak bych rád dnes dívce cizí jak starý známý ruku stisk’! 136
PTÁČE.
Děťátko v rakvi. Čelo má chladné jako led; nedávno přiletělo jak ptáče na ten svět. Jak ptáče, v jara svátky jež sedne do chvoje a odletí zas zpátky – že tu tak chladno je. 137
PŘÍTELI.
Je život každý, věř mi, příteli, jak bublina, jež letí, již rádi z oken jsme kdys pouštěli do vzduchu jako děti. Jen že má jedna trochu delší let, jak výš by chtěla ztéci, a druhá krátký – ale naposled ta i ta praskne přeci! Jen že tu jednu zbarví lásky cit a pozlatí ji duhou, a štěstí jasný paprsk nezakmit’ ni jeden přes tu druhou! 138
VEZLI MĚSTEM STARÝ KMEN...
Vezli městem starý kmen, řetězy byl spjatý jako strašný lesů král, chycen svými katy; zbaven svojí koruny, zeleného hávu, pod pilou měl odpykat všecku moc a slávu. Padlý titán! Ještě teď v poslední své chvíli nutil úctu k letům svým, k vzdoru svojí síly, ještě nyní, jak se třás’, zdálo se, že v ráz by mohl strhat, setřásti pout svých tuhé vazby. A já, jak jsem kolem šel, viděl jsem ho v duchu v tmavém hvozdě bez konce do vonného vzduchu, do modra i do mraků čelo týčit vezdy, zřel jsem v jeho koruně zářit modré hvězdy. Viděl jsem, jak vypjal hruď klidně proti blesku, slyšel jeho ševely, tichou píseň stesku, a pak jak se rozšuměl hrozbami či hněvem, jak když lev se na poušti táhlým ozve řevem. 139 Tisíc ptáků zpívalo v jeho ratolesti o slunci a jarních dnech, o lásce a štěstí, až pak náhle jedenkrát bolestně a temně jeho pádem obrovským zaduněla země. A teď všeho zbaven již, v okovech tu vlečen, zdál se býti blízké už smrti svojí vděčen; chápu, starý titáne, jediný snad z davu, jak ti lehko pod ostří sklonit nyní hlavu! 140
OPUŠTĚNÍ.
Sníh padá, lehký mráz jej hněte, pod tíží jeho dřímá zem, a od mužů i od dítěte lze dobře znáti stopy v něm. A jak vše pod tou vrstvou šedou, kam vítr sníh jen zavěje, on zradí, kam ty stopy vedou, kam spějí lidské kročeje. Jdou od vsi ke vsi, stále svěží, jdou v každou chatu, ba i v les i do polí, jež mrtvá leží, až pak se tratí v dáli kdes. A někde zem již ušlapanou, a stopa stopu přetíná, jen ke hřbitovu, od vsi stranoustranou, tam nejde ani jediná. 141
MODLITBA ZA MRTVÉ.
K vám, kdož jste prošli tmavou hrobu branou v neznámé světy, drazí srdci mému, a nad lidskou tam chválou jako hanou se v duší volných vznášíte už sněmu, chci blížit se tou vzpomínkou, až stanou mi vaše stíny zde u lůžka lemu, až nevýslovně sladký sen mě zmámí, že, drahé duše, ještě mluvím s vámi! Ty, který vládneš nad okrškem světů, nech spáti klidně ty mé drahé hlavy, ať zem, v níž tlí, jim dýchá vůní květů, a zimy sníh, jenž tu se neroztaví, je měkce kryje; oni stihli metu, kam nemá přístup světa vír už dravý, kde odpočinek přán je po vší mdlobě, z nich v klínu země každý jako robě. 142 A sen-li úděl je té jejich říše, ať jejich sen je líbezný a blahý a teplem slunce, dechem jara dýše, nechť ve snách zří všech milovaných tahy, vše, co jim plálo na té žití líše, co vzpružovalo čisté jejich snahy, co hřálo je, co z duše měli rádi, své matky tvář, své naděje, své mládí. Však jestli vzlétly, křídla k nebi pnouce, jich duše k hvězdám v žití okruh jiný, je přijmi vlídně, poslední všech soudce, na ráje prahu, mírně suď jich viny, pro lásku jich, již v srdci měli mrouce, a pro bolest i dobré jejich činyčiny, a přičti je na obláčném svém luhu ku duchů klidných usmířených kruhu. Nech, ať jim hvězdou plane každá rána, jíž uštkla je kdy lidské zloby zmije, ať každý trn jich, jako na kři z ránarána, se v plnou růži vonnou porozvije; ať světa vír, jímž duše živých štvána, k nim vznáší se jak věčná harmonie, a poznání všech záhad, jež nás kruší, jim oči světlem, mírem plní duši! 143 Jim dovol zvednout k letu křídlo šumné a nech, ať bdí dál v lásce nad mým žitím, ať jejich stín že světlý stojí u mne, od rána k noci vždy a všade cítím, jich teplý dech za chvíle snění dumné, jich těšnou tvář, ať trnem jdu či kvítím, ať jejich oči sladké vždy mi kynou, když cesta má se šeří nocí stinnou. A v chvíli slední, v tiché skonu chvíli, kdy prchá duše, pouta hmoty sytá, ať postavy jich k hlavě mé se chýlí, mou stiskne dlaň jich ruka duchovitá, nechť přivine mne přízrak jejich bílý na dlouhou pouť, kde hvězd jen tisíc kmitá, a v náručí svém odnese mě výše do míru, klidu zapomnění říše! 144 OBSAH. IStrana Sám sobě3 Malá hvězda5 Šlo třicet mojich roků8 Píseň10 Obraz11 Rodnému městu13 Píseň15 Episoda17 Starý spinet19 Melodie zimní noci21 Čím více trpím22 Stesk večera24 Červencová noc27 Odlétni klidně29 Píseň31 Bez32 Impromptu34 Roky jdou35 Duše má37 V nemoci39 V borech41 Dvě číše42 [145] Strana Hudba44 Andante46 U moře sed’ jsem48 Píseň50 Můj znak52 Tři sloky54
II Tak dávno! 57 Na motiv z Heine58 Dvojí oči59 Hluboká láska60 V jiném světě61 Ticho v lese62 Kus hovoru63 Na hřbitově64 Pod hvězdným nebem65 V dáli66 Duše je motýl67 Den chmurný68 Večerní nálada69 Měsíční noc70 V starém stylu71 Vždy a všude72 O žádnou milost73 Světlý stín74 Píseň75 Jako v bajce76 Ó, rci mi77 Tak mnohý vlídný květ78 [146] Strana Cizí štěstí79 Když přijde jaro80 Noční pobožnost81 Až budem staří82 Tak široký, tak šírý svět83 Smutná píseň84 Co platny vzdechy85 Šeptem86
III Nad starou písní89 Ráj a peklo91 Píseň93 Adolfu Heydukovi94 J V Sládkovi95 Kleč98 Anemone narcissiflora100 Večer v Krkonoších102 Zvíkov103 Zimní projížďka107 Hrad110 Zimní motiv112 Babička113 Bez věna114 Tobě, která spíš116 Mladé dívce118 Píseň pro umělce120 Zrní122 U hrobu Vácslava Šolce124 Krvavá píseň126 [147] Strana Datel128 Nad dítětem130 Mrak132 Lesní cestou133 Z ulice135 Ptáče137 Příteli138 Vezli městem starý kmen139 Opuštění141 Modlitba za mrtvé142
OPRAVA. Na str. 64.64 v 1. verši 3. sloky čti místo pod: pak.
E: js; 2002 [148]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+148