ŠLO TŘICET MOJICH ROKŮ...

ŠLO TŘICET MOJICH ROKŮ...
Před mýma očima šlo třicet mojich roků, jak na stěně když za stínem jde stín, šly nocí v tajemném a přitlumeném kroku, a já jsem cítil růží dech i blín. Šla leta dětství, na rtech usmívání, a s klidem nebes v očích věřících, šel rok, jenž sbořil dětinných snů báni a zburcoval mě v život, na rtu smích. Šla leta práce, nevlídná a šedá, a roky bojů, těžký v rukou kyj, jen jeden, hle, číš zlatou vzhůru zvedá, a slyším ještě, jak dí: Hochu, pij! Pij, nadšením ať oči tvoje planou! A roky práce, touhy, lásky jdou, a s krvavou jde jeden v srdci ranou a slzou v oku mrazem ustydlou. 8 Pak hořkých let a smutných táhne řada, těch nedůvěrou otrávených dob, ó, cítím, jak má touha žíti zvadá, jak syt a znaven klesám v náruč mdlob. Leč vstal jsem zas. Řad roků dále kráčí. Kdos polibkem mi dlouhým tlumí vzdech a vlhké čelo otírá mi v pláči a láskou křísí v prsou nový žeh. Však s novým žitím muka, která pálí, zas vstala nová s trýzní trnů zlou. Hle, poslední z mých let už mizí v dáli a ohlíží se plaše za sebou. . . 9