Z ULICE.

Antonín Klášterský

Z ULICE.
Vždy skorem tytéž potkám tváře, vždy skorem tytéž lidi zřím, když k deváté do kanceláře se beru kvapným krokem svým. Tu profesor, jenž théky nese, jde v záři jarní stařičký, pár děvčat mladých zamihne se, v trh pospíchají paničky. Na známém rohu žebrák známý, a známé tváře kol a kol, jak zřím je denně, připadá mi, že znám i jejich ples a bol. Však jaký div! toTo děvče bledé, s tím trochu vzdorným hrdým rtem, jež s matkou se vždy ráno vede, jsem nezřel včera – předvčírem. 135 Snad nemocna je, nebo někam už s prvním jarem odjela... I dneska marně pátrám, čekám, že spatřím ji blíž kostela. Ne, nejde. – Přeci! Kráčí sama. Šat smutku? závojZávoj? očiOči v snech? Ó, tuším, tuším celé drama, jež prožila jsi ve dvou dnech! Smrt matky – slzy – všecko mizí pod štíhlý nový obelisk – ó, jak bych rád dnes dívce cizí jak starý známý ruku stisk’! 136