BABIČKA.

Antonín Klášterský

BABIČKA.
U syna mohla pokojně by žíti, však nuťte jiji, a zkusíte jen hněvu; jen za léta, když slunce pěkně svítí, si vyjede tam dvakrát na návštěvu. Tu malým moudrým okem všecko měří – a oči se jí lesknou ještě k stáru – zda prádlo všechno, v poduškách-li peří, a počne plésti punčoch mnoho párů. A náhle nemá klidu, nemá stání, jak vítr, když hne v mžiku vrškem stromu, již nezdrží ji nikdo... Povoz shání... „Tak s Pánembohem – musím zase domů!“ „Nu, buďte zdrávi – přijdu zase z jara.“ A hodinu pak zdržet lze ji stěží. „On dědoušek je sám tam, chudák stará.“ A dědoušek již pár let v zemi leží. 113