LESNÍ STEZKOU.

Antonín Klášterský

LESNÍ STEZKOU.
Kdys lesní stezkou šel jsem v června záři a bylo mi tak volno, kalamáři a péru že jsem uprch, jako školákovi, jenž minuv školu, ve trávě si hoví. Jak doušky vína pil jsem lesa vůni, za ptáky zíral v houšť, kde asi trůní jich malé hnízdo, stihal paprsk bílý a modrými se díval za motýly, když umdlené již oči moje náhle do písku padly, v půdu stezky spráhlé. Tam bylo živo! Mravenci a brouci se černali tam malí v záři žhoucí a hemžili a lezli, pobíhali, jak mák by se to sypal zamodralý, a já se ptal, co jda tou stezkou zlatou, jsem ušlápl jich pod svou drsnou patou. Proč? jakýmJakým právem bráti směl jsem žití, co bez mé vůle žije a chce býti? 133 Že člověk jsem? Že neslyšet jich steny? Má ve přírody dílně více ceny můj život snad než tichý život jejich? Šel dále jsem, však nyní při kročejích jsem k zemi hleděl, stále pozor dával, ba po špičkách jen kráčel – krve nával se hnal mi k hlavě, krůpěj potu mnohá mne polévala, a přec ještě noha co chvíli život utlačila sterý, jak vířil tady všude, všemi směry. Nervósy pln a slábna víc a více, jsem od pěšiny posléz odtrh líce, odvrátil hlavu, přimknul víčka k sobě a pevně nastoup’ na své nohy obě, nic nedbaje, že kráčím v službách smrti, že každý krok můj životů sta drtí, a mrtvoly se na mou obuv lepí... V ten mžik jsem chápal, proč je osud slepý. 134