ODLÉTNI KLIDNĚ...

Antonín Klášterský

ODLÉTNI KLIDNĚ...
Odlétni klidně, holubice bílá, a nechtěj složit hlavu do mých ramen, svá křídla bys jen ohněm popálila, v mých prsou hoří sžírající plamen; mě v dál a zápas láká vzdor a síla, tvůj cíl je krb a vlídné teplo kamen, kde láska mír jen, pokoj rozestýlá. Tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká, květ bílý Osud v cestu tvoji hází, mě kamenem jen stihá jako ptáka, jenž, hledě k slunci, zpívá v lesa mlází; vždy v nový rej a ples to tebe láká, mě do samoty smutek doprovází, tvůj svět je slunný, obzor můj se smráká. 29 Vše, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy, a ženu-li kdy připnu k svému boku, jí bude ta, jež bouří kráčet umí, jíž vyčtu stejné utrpení v oku; ty, dítě, nevíš, co jsou hořké dumy, v svém modrém snění sedmnácti roků, já, co jsem chtěl, zřím rozpadat se v rumy! A příboj zlý do mého pere díla a radost žití rve mi vlnou dravou, jsem drsný dub, v něm nebytuje víla, spíš v buku hladkém s lásky písní hravou; ó, díky, díky, že jsi zakroužila mně jedenkráte nad schýlenou hlavou, však odleť klidně, holubice bílá! 30