ZRNÍ.

ZRNÍ.
Sen dlouhý v hrobce snila mumie a držela v své dlani kytku klasů, a slunný proud se na ně nelije – v té mrtvé ruce tkví tak moře času. Však přišel den, a otevřeli hrob a klasy vzali z mrtvé černé dlaně, by zrní jejich, plody dávných dob, se navrátilo zemi nečekaně. A div! nechťNechť klasy spaly tisíc let, z jich zrní rostly plné klasy nové, všech jiných větší, přešlé síly sled, se chvěly, v mrak co létli skřivánkové. Ó, básníku, co praví příběh ten? Mně těcha z něho do srdce se prýští. Co dnešek ti? Jen klidně padni v sen, tvé zrní počkat může na věk příští. 122 Nechť dlouho spí – sil nevezme mu čas, když pravé bylo, do země se vrátí, a v nových klasech bude slunce jas, a bude vítr budoucna si hráti. Ty klasy budou potom větší všech, a jejich zrní všeho zrní těžší, a příští vnuk se stápět bude v snech o dávné síle, na níž dnešek hřeší! 123