ZRNÍ.
Sen dlouhý v hrobce snila mumie
a držela v své dlani kytku klasů,
a slunný proud se na ně nelije –
v té mrtvé ruce tkví tak moře času.
Však přišel den, a otevřeli hrob
a klasy vzali z mrtvé černé dlaně,
by zrní jejich, plody dávných dob,
se navrátilo zemi nečekaně.
A div! nechťNechť klasy spaly tisíc let,
z jich zrní rostly plné klasy nové,
všech jiných větší, přešlé síly sled,
se chvěly, v mrak co létli skřivánkové.
Ó, básníku, co praví příběh ten?
Mně těcha z něho do srdce se prýští.
Co dnešek ti? Jen klidně padni v sen,
tvé zrní počkat může na věk příští.
122
Nechť dlouho spí – sil nevezme mu čas,
když pravé bylo, do země se vrátí,
a v nových klasech bude slunce jas,
a bude vítr budoucna si hráti.
Ty klasy budou potom větší všech,
a jejich zrní všeho zrní těžší,
a příští vnuk se stápět bude v snech
o dávné síle, na níž dnešek hřeší!
123