MRAK.

Antonín Klášterský

MRAK.
Čistá je obloha, hvězdami zlatá, jakoby rosa ta napadla do trávy, jenom tam na západ velký mrak chvátá, dlouhý a široký, řásný a černavý. Jistě to Bůh sám teď nad zemí jede, pod nohou na sta hvězd, růže ty plamenné, velikým pláštěm je mračno to šedé, který se v letu byl svezl mu s ramene. A ten cíp pláště níž v pozemské kraje padá a zvedá se, větrem se proboří, přes kolik zemí už večerem vlaje hornatých temen a kolik as přes moří! Visí až k domku, kde prastará hruše větve své zářících do oken schýlila; nikdo to neviděl, dětská jak duše vylétla z chaty a pláště se chytila... 132