BEZ VĚNA.

BEZ VĚNA.
Hned čte, hned sáhne v klavír, oprouc hlavu, pak zavře jej a oknem ven se dívá... Je neděle a slyšet šumot davů, je slunný den, a pták si někde zpívá. A čím jí víc ten šumot v pokoj padá, a čím se víc v něj řine záře skvělá, tím větší stesk na prsa lehá mladá, tím cítí víc, jak je tak osamělá. Níž záclonu pak spouští, slzu v oku, a v myšlení se ztrácí, steskem němá. Tak dnes! Jak dál? Jak za řad dlouhých roků? Ach, ona ví, že žádné věno nemá. A chtiva žít a býti milována a milovat, v své velké čisté touze jen uvadá jak bez rosy květ z rána, a v noc i den se dumou trýzní pouze. 114 Neb co je cit, co čistých ňader vlny, zář panenství a čár, jimiž dýše žena, květ mládí, sny a hovor duchaplný, ach, co to vše – když není, není věna! A hlava horká do dlaní se tlačí, a tichý pláč jí celé nitro zrývá; a vozy hrčí, děti na pavlači se honí s křikem, a pták někde zpívá... 115