BEZ.

BEZ.
Nech vát jej sem, ó, nech, mně dražší květů všech, ó, jarní vlahá světlá noci, to tvůj, to tvůj je dech! Tvůj dech, jenž věje chlad až od hvězd, odevšad, když dýchám jej, jak kol by vlnil se řasnatý tvůj šat. Jak tichý sen bych pil, jak pokoj by se lil mi na víčka, a jak bych cítil zas tolik nových sil. Ó, květe plný hvězd, zda tajíš symbol, zvěst, že jenom tam u hvězd těch modrých a bílých pokoj jest? 32 Či vzpomínáš mi jen na onen lásky den, kdy její ruka mého čela se dotkla jako sen? Kdy řekla, zvednouc páž: „Tak horké čelo máš!“ a mně bylo, jak ke mně spěla by světlých duchů stráž? Ó, cítím jako dnes, jak chlad se vlahý snes’ mi na čelo a v srdci kvetl mi bílý, modrý bez. Nech vát jej sem, ó, nech, mně dražší květů všech, ó, hojivá a tichá lásko, to tvůj, to tvůj je dech! 33