BEZ.
Nech vát jej sem, ó, nech,
mně dražší květů všech,
ó, jarní vlahá světlá noci,
to tvůj, to tvůj je dech!
Tvůj dech, jenž věje chlad
až od hvězd, odevšad,
když dýchám jej, jak kol by vlnil
se řasnatý tvůj šat.
Jak tichý sen bych pil,
jak pokoj by se lil
mi na víčka, a jak bych cítil
zas tolik nových sil.
Ó, květe plný hvězd,
zda tajíš symbol, zvěst,
že jenom tam u hvězd těch modrých
a bílých pokoj jest?
32
Či vzpomínáš mi jen
na onen lásky den,
kdy její ruka mého čela
se dotkla jako sen?
Kdy řekla, zvednouc páž:
„Tak horké čelo máš!“
a mně bylo, jak ke mně spěla
by světlých duchů stráž?
Ó, cítím jako dnes,
jak chlad se vlahý snes’
mi na čelo a v srdci kvetl
mi bílý, modrý bez.
Nech vát jej sem, ó, nech,
mně dražší květů všech,
ó, hojivá a tichá lásko,
to tvůj, to tvůj je dech!
33