HRAD.

HRAD.
Blíž lesnatého pásma Šumavy jsem, poutník, přišel do starého hradu; ten v lesích stál jak stařec žebravý a v dálku hleděl na niv českých vnadu. Tam snít jsem chtěl a do vln vzpomínek se celý stopit v rumech srostlých travou, ten zapadlý a ztracený již věk si nechat plynout nad skloněnou hlavou. Však byl tam výlet. Jásot, píseň, smích a banální vtip pučel v hradu starém, a z rozjařených tlup a veselých kdo zamyslil se nad pádem a zmarem? Tu džbánky klaply, číše zvonily, a v tančírně, jež na nádvoří sbita, rej vírný tance rostl přes chvíli jak oheň, který šíří se a chytá. 110 Hrad vážně stál a zamyšlen a něm, v hloub dívaje se na svět nových časů, mně zdálo se, že dlouhým pohledem, hned plným smutku a hned plným žasu. Ten starý hrad a zapadlý ten svět, kde jak bys ze všad slyšel tiché vzdechy, v něm vír a ples mne divně jal a hnět – mně zdálo se, že vidím celé Čechy. 111