TAK DÁVNO!

Antonín Klášterský

TAK DÁVNO!
Tak dávno, tak dávno, tak dávno jsme sví! Ó, ten čas tak letí a pádí! My říkali tomu jen přátelství, a zatím jsme měli se rádi! Však přátelství nemůže vroucí být tak, jak cit náš byl silný a vřelý, a paprsků při něm nemůž’ mít zrak, co my jsme jich v oku svém měli. To jako když v loďku dva usednou, jež tichý jen řeky proud oře, a nevědí jak, a pojednou je kolem nich nesmírné moře. Tak sami, tak sami, tak sami jsou v něm. Zrak v zraku, a ústa jsou němá. Ó, viď, že jsi ráda, že daleko zem a moře to konce že nemá?! [57]