J. V. SLÁDKOVI

J. V. SLÁDKOVI ke dni 27. října 1895.
Ty pravá duše česká, hned tvrdá a hned měkká, ne, neřeknu, že tleská Tvé písni každý z nás, neb co Tvé duši potlesk, té vroucí duši reka, ten padl by v ni smutně jak na květ lehký mráz. Já řeknu spíš, kdo klíčil z té hořké české hrudy, kdo tvrdou leb kdy týčil a s vichrem znal se rvát a čelem stát i mocným, když o čest šlo, byť chudý, že každý celým srdcem a dávno Tě má rád! 95 Tvé srdce k lidu prahlo vždy žehem lásky vroucí, a jemu v srdce sáhlo vždy prosté slovo Tvé, a když k nám táhly mraky, Ty’s na poplach znal tlouci, a s Tebou národ vzkřiknul to vzdorné Tvoje: Ne! Jen k předu! plný plamu, jsi volal lidu v boji a masce, lži a klamu jsi hřímal: Nevěřím! A mrtvým: Spěte tiše! a raněným: Čas hojí! a zemi své: I slední jsem krve kapkou tvým! A časy zatím létly, a padesát tu roků, a v srdci nedokvetly Ti růže poslední; Tvá píseň hrdá, mužná jde lidu Tvému v boku, a na rtech dětí českých se slovo Tvoje chví. 96 Ó, kéž tiTi sudbou přáno, Ty duše, jakých málo, zřít spásné české ránoráno, jak zlatí českou pláň, a vše, cos v písni toužil, a vše, co se tiTi zdálo, když v blahých dumách sklonil jsi do svých dlaní skráň! Do mramorové desky lid píše jméno Tvoje, své lásky vděčné blesky, a vítězný až zpěv se rozhlaholí v Čechách a lid kol půjde z boje: on před ním k zemi skloní svou starou korouhev! 97