VEZLI MĚSTEM STARÝ KMEN...

VEZLI MĚSTEM STARÝ KMEN...
Vezli městem starý kmen, řetězy byl spjatý jako strašný lesů král, chycen svými katy; zbaven svojí koruny, zeleného hávu, pod pilou měl odpykat všecku moc a slávu. Padlý titán! Ještě teď v poslední své chvíli nutil úctu k letům svým, k vzdoru svojí síly, ještě nyní, jak se třás’, zdálo se, že v ráz by mohl strhat, setřásti pout svých tuhé vazby. A já, jak jsem kolem šel, viděl jsem ho v duchu v tmavém hvozdě bez konce do vonného vzduchu, do modra i do mraků čelo týčit vezdy, zřel jsem v jeho koruně zářit modré hvězdy. Viděl jsem, jak vypjal hruď klidně proti blesku, slyšel jeho ševely, tichou píseň stesku, a pak jak se rozšuměl hrozbami či hněvem, jak když lev se na poušti táhlým ozve řevem. 139 Tisíc ptáků zpívalo v jeho ratolesti o slunci a jarních dnech, o lásce a štěstí, až pak náhle jedenkrát bolestně a temně jeho pádem obrovským zaduněla země. A teď všeho zbaven již, v okovech tu vlečen, zdál se býti blízké už smrti svojí vděčen; chápu, starý titáne, jediný snad z davu, jak ti lehko pod ostří sklonit nyní hlavu! 140