V NEMOCI.

V NEMOCI.
Tak ležím tu, ležím – bídný vrak, když blesk mu byl rozdrtil stožár, a v hlavě mám tíž a kalný mám zrak a v žilách všech palčivý požár. Tu u nohou sedí matka má a stihá mé každičké hnutí, a ret můj se – snad přec oklamá! – do tichého úsměvu nutí. A matka se modlí – jaký žal! já vidím, jak rty se jí chvějí – by pohasl žár, bych pozdraven vstal a záhy už, naděje její. A zatím já v tichu spínám dlaň a myslím si: Bože můj svatý, dál měl-li bych dávat slzami daň a za dech svůj krvavé platy, 39 a nemám-li přeplout na lepší břeh, kde sladčí též na rty číš zvednu, ó, dej, ať ten vrak už klesá, a nech jej tiše se pohroužit ke dnu! Teď jako bych slyšel křídel tep, ba závody v letu to divé, jak každá by chtěla z těch modliteb být u tebe, Bože můj, dříve! 40