ZIMNÍ PROJÍŽĎKA.

Antonín Klášterský

ZIMNÍ PROJÍŽĎKA.
Jedeme a jedem’, čtvero sedí nás, cestou v sněhu šedém, jak ji zdupal mráz. Město mizí hledu, kupa bílých střech, a dál, k předu, k předu letí saní běh. Už jen bílé pláně, pláně zas a zas, krvavého na ně padá slunce jas. Ticho všude. Plaše umlkáme též, zní jen zvonky naše, jasnozvuká spěž. 107 Okousané zvěří stromky chrání mez, a už kolem šeří na levo se les. Pozvedly se vrány, a dál stojí něm, sosny posypány jako popelem. A zas pláně holé, a ten sníh tak čist, jak by luka, pole byla prázdný list. Však co letí saňky, do těch bílých stran jen jak černé kaňky padá hejno vran. A já na tom sstydlém sněhu zřel bych rád ostrým zlatým rydlem jarní slunce psát. 108 Psáti záře kovem báseň vřelých vět, jejímž každým slovem klas je nebo květ! 109