ZIMNÍ PROJÍŽĎKA.
Jedeme a jedem’,
čtvero sedí nás,
cestou v sněhu šedém,
jak ji zdupal mráz.
Město mizí hledu,
kupa bílých střech,
a dál, k předu, k předu
letí saní běh.
Už jen bílé pláně,
pláně zas a zas,
krvavého na ně
padá slunce jas.
Ticho všude. Plaše
umlkáme též,
zní jen zvonky naše,
jasnozvuká spěž.
107
Okousané zvěří
stromky chrání mez,
a už kolem šeří
na levo se les.
Pozvedly se vrány,
a dál stojí něm,
sosny posypány
jako popelem.
A zas pláně holé,
a ten sníh tak čist,
jak by luka, pole
byla prázdný list.
Však co letí saňky,
do těch bílých stran
jen jak černé kaňky
padá hejno vran.
A já na tom sstydlém
sněhu zřel bych rád
ostrým zlatým rydlem
jarní slunce psát.
108
Psáti záře kovem
báseň vřelých vět,
jejímž každým slovem
klas je nebo květ!
109