ČÍM VÍCE TRPÍM...

Antonín Klášterský

ČÍM VÍCE TRPÍM...
Čím více trpím, tím se více směji, a Bůh mi odpusť, je-li to snad hříchem, když v bolesti a muce, beznaději své duše pláč tím přehlušuji smíchem. A duše pláče často dětským stonem pro touhy marné, nedostižnou metu, ó, jen se smát, vše grimasou skrýt honem, co po tom všem, co trpíš, celkem světu! A duše pláče, jako vítr kvílí po letech zniklých, po snech, které přešly, ó, jen se smát, co stačí tobě síly, a nežebrat jen o soucitu grešli! Tam doma – ano. Na klín staré matky neb na hruď teplou milované ženy lze dáti hlavu přes vše světa zmatky a drahou rukou tlumit vzlyk a steny. 22 Tam nechť se taví láskou ocel tvrdý a slza v oku neskrytě se blýští, však úsměv na rtech, veselý a hrdý jde gladiator pevně k zápasišti. 23