SVĚTLÝ STÍN.

Antonín Klášterský

SVĚTLÝ STÍN.
Jsi z oněch duší, které poznat pouze už štěstím je, i když je nelze míti; a zdvihnout zrak k nim, sepnout ruce v touze, je modlitbou, je vlastní zvedat žití. Jdou, úsměv na rtech, tiše světa lány, a každým krokem zář a dobro sijí a lásku v srdci, mlčky nesou rány, a svět je dobrý jen, že ony žijí. Ty drží svět, že nezhroutí se celý svou láskou k dobru na oblouku ramen, a z nich se, třeba krví zrůžovělý, vždy prýští bajný živé vody pramen. Jen proto, ony že k nám na zem slétly, lze věřit, lidstvo v lepší věk že pílí, ó, jdi a veď mě, ty můj stíne světlý, jdu v stopách tvých a vím, že dojdu k cíli! 74