PÍSEŇ.

Antonín Klášterský

PÍSEŇ. – Jar. Vrchlickému. –
Ručej, kde se pění vlna, divé síly, smíchu plna, vítr, který zved’ bezuzdný svůj let, přes ten šírý svět; mračna, která nebem letí, rachot hromu ve zápětí, vše to slyším zpívat, hřměti, stoje opodál: Dál, jen dále, země děti, dál, dál, dál! Kořen, jenž se v zemi vrývá, listí, které v prsti stlívá, skřípající pluh, táhna brázdy pruh, máj kdy plní vzduch, 50 svit, jenž v lesa tmě se ztrácí, kámen, jenž se ke dnu kácí, všecko dí k mé resignaci, na kterou jsem vstoup’: Ve své lásce, ve své práci hloub, hloub, hloub! Slunce trysknouc do zenithu, květ, jenž pučí v trávy skrytu, strom, jenž z prachu cest zvedá ratolest za tou září hvězd; hvězda, jež se v modru třese, skála, která trčí v lese, pták, který se v blankyt nese, ve oblačnou říš, vše mi jásá, se mnou zve se: výš, výš, výš ! 51