ZVÍKOV.

ZVÍKOV.
Jako přízrak zjevíš se náhle chodci, z šera lesů dlouhých když vyjde v záři, slyše z dálky Otavu hučet čistou, šumět a zpívat. Trčíš k nebi na skalách černých, zrytých, mraky šedé nad tvojí skrání plynou, slunce zlatí hradby tvé, zdi a rumy v zeleni svěží. Markomanka, ztracena v staré snění, plna černých tajemných písmen, tmí se, s hlavy její strom však, jenž chyt’ se v zdivu, vesele kývá. Brány staré gothický krásný oblouk v slunci svítí, zdá se, že živnou barvy zašlých znaků, které tam vryty: hvězda, labuť a růže. 103 Z hladomorny neduní těžký okov, okna kaple lesknou se, úzká, dlouhá, přes arkády lijí se světla proudy v zelený trávník. Nad vším hláska vysoko pne se k nebi, vítr marně bije ji v ostrou hranu jako věky, které tu táhly řadou, táhly a zašly. Lesy šumí, hluboko v srázné hloubi Vltava si s Otavou padá v náruč, tančí spolu v stříbrných šatech z pěny – sám ty jen dřímáš. Dřímáš – ve snách vidiny přešlých věků táhnou řadem hlavou ti jako mlhy: římské z dálky ležení vidíš planout, ohromný čtverec. Slyšíš ještě vesele zpívat rohy, štěkot chrtů, ztracený v šírých hvozdech, cinkot číší, polibků hlasné echo, svatební písně. 104 Zvuky loutny v měsíčních nocech slyšíš, z vlhkých černých sklepení vzdechy vězňů, vidíš klenot, který jsi nosil v srdci. korunu skvoucí. Náhle ve sny padá ti houfnic hřmění, kulí hvízdot, řinčení těžkých mečů, zvonů rázy, výkřiky, praskot ohně... Nyní tu ticho. Jenom řeky jásají, šumí lesy, duní rány, vory jak sbijí dole, mlýn jen klepá, z dálky se nese, táhlé bučení skotu... Sedám tiše na balvan sám si tmavý, naslouchám tich jednomu dvou řek hlasu, z minulých dnů v budoucnosť letím duši, plesem se chvěji. Vidím, druh jak pravici tiskne druhu. sok jak soku v objetí toužně klesá, slyším, z prsou všech jak se vlní jedna mohutná píseň. 105 Minulosti odkazem velkým spojen, jedním proudem k předu se vlní, řítí silný, smělý, přes skály tvrdé, vzdorně celý můj národ! 106