STESK VEČERA.

STESK VEČERA.
Červánky bledly mrouce, i zvonek zamk’ už hled, a na nebeské louce se rozvil první květ. Z trav motýl vzlétl šedý, brouk bzuče zapad’ v nich, kos hvízdnul naposledy a v houští šerém ztich’. Tu z korun stromů, polí, jež oddýchala v snech, se větrem po údolí nes’ náhlý, bolný vzdech. A tichým pod nebeskem vždy dále letěl tmou a otřás’ divným steskem i celou duší mou. 24 Té záře, co se lilo jí přes zem celou dnes! aA málo jenom bylo, co jsem z ní v duši nes’. Těch květůkvětů, co jen plálo dnes jaru na zázrak, a na kolika málo jen padl mdlý můj zrak! Těch písnípísní, co jen znělo dnes z polí, lesa, luk, a zdali jeden v čelo a v duši vryl jsem zvuk? Ó, líto tak až v nitro mi bylo náhle dne, a přál jsem si mít jitro a slunné poledne, bych zachyt’ všecko světlo, bych vypil všechen dech, bych květů, co jich zkvetlo, i tónů užil všech. 25 Jak teď bych chápal taje, jež květ má, píseň, jas! – a vím, že umíraje,umíraje ten stesk pocítím zas! 26