ANEMONE NARCISSIFLORA.

Antonín Klášterský

ANEMONE NARCISSIFLORA.
Nade srázy, nad propastmi, kde se chvěje noha, ale duch kde křídlo rozpne, tuše blízko Boha, anemono velká, bílá, divukrásný květe, svítíš, záříš – nebojíš se, že tě vichr smete? Pod tebou strž mračná, zrytá, věčný sníh kde leží, kolem tebe přes balvany stříká pramen svěží, ale černá, nedostupná skála chrání tebe, a nad tebou pne se šíré, přenesmírné nebe. Komu ty tu, čistý květe, pláš a voníš, komu? Motýl k tobě nezabloudí v říši blesků, hromu, z daleka tě spatří pouze chodec osamělý, ale marně ruku vzpíná po tvé sněžné běli. Na hřebenu horstva divém kveteš – sama sobě, plamínek skal běloskvoucí, v jara vlahé době; nestaráš se, najde-li tě někdo ve skal lůně, nestaráš se, jestli komu dýchne vstříc tvá vůně. 100 Svět je v dáli, svět je v hloubi se slávou i hoři. Čím je tobě? Pozdravuješ první jitra zoři, zříš, jak měsíc v strž si svítí, jak se hvězdy rojí, anemono, nech mou píseň – ať je sestrou tvojí! 101